Rod Malých 2.

Paměti mého prastrýce Václava Malého (1846-1925), pocházejícího z Roudnicka. Vystěhoval se do Ameriky se svými rodiči v roce 1854. Bylo mu tehdy 8 let. Jeho příhody  doplněny z jiných pramenů budí zvědavost a touhu odkrýt zdroj, z něhož vystěhovalci čerpali svoji samozřejmou odvahu a houževnatost, která nám mnohdy chybí. Nechci však setřít kouzlo líčení vlastního osudu. Dejme slovo Václavu Malému:

Můj otec Josef Malý  za svobodna sloužil v  Záhořánském  mlýně jako oráč a koňák. Moje matka Alžběta Witfeldová tam také sloužila. Tam se seznámili a později se vzali. Na čas žili ve Vetlé, kde jsem sše narodil 28. Listopadu roku 1846. Koupili chalupu v Brzánkách. Patřila k ní i vinice na břehu Labe a zahrádka u vesnice Kyškovice vysoko na skále nad Labem, takže když jsme sklízeli jablka, mnoho jich napadalo do  vody a my je lovili bidly.

V roce 1854 rodiče prodali chalupu a rozhodli se vystěhovat do Ameriky. Záhořanský mlynář nám dal povoz, aby nás s bednami odvezli do Terezína na dráhu, odtud jsme odjeli do Brém. Tam jsme se nalodili na dvojstěžník a plachtili přes oceán. Za šest týdnů jsme byli v New YorkuNaši partu tvořil otec, matka, dědaMalý, babička Malá a můj dvouletý bratr. Sestra stará několik měsíců umřela na moři. Bratr zemřel na  farmně pana Hermana z Čech ve městě  Kossuth ve státě Wisconsin, kde byl cíl naší cesty.

Při příjezdu měl otec deset dolarů na hotovosti. Dozvěděl se, že může dostat 80 akrů státní půdy vedle pana Hermana. Najal zeměměřiče. Ten prohlásil, že na půdě nelze hospodařit, protože je to bažina. Takže otec mu zaplatil 10 dolarů a byl úplně bez peněz. Pracoval  pro pana Hermana Klučil les. Pak přišly mrazy. Nebyla jiná práce.

Ještě když jsme byli v Čechách, dostali jsme dopis od pana Šimonka, dřívějšího učitele v Roudnici. Psal, že by bylo dobře přivézt do Ameriky tahací harmoniku, protože v Americe nejsou kapely, ani muzika a že by se dalo vydělávat  hraním. Otec tedy koupil harmoniku a přivezl jí sebou. Teď když nebyla práce, vzal otec harmoniku na rameno a šel vydělávat na živobití.

Byl pryč čtyři týdny a přinesl dost, aby nás uživil. Na svých cestách poznal, že je k mání půda asi čtyři míle od města Mishicott v okrese Manitowoc. Po návratu to rozhlásil a získal tucet lidí ochotných tam jít a pořádat tam o příděl země, zvedli se, vzali nejnutnější nářadí, sekyry a zásobu jídla. Nebyly tam cestu, sledovali staré indiánské stezky. Šli hustými lesy podle řeky New Zhotov a jejich přítoků až dosáhli vytoužené země. První úkol byl porazit stromy a přiříznout klády na stejnou délku, ke stavbě chatrčí „dugout“  - drňáků. Pomáhali si v praci navzájem, dokud nebyl dostatečný počet chat pro všechny.

Pak jsme nastěhovali rodiny do těchto „ lesních paláců“. Chaty byly suche, ale když pršelo  schovávali jsme se pod deštníky, abychom zůstali suší. Osadníci většinou byli ženatí a ženy pomáhaly, ale byli i staří mládenci jako Václav Šesták. Mnohokrát vystupoval jako průvodce nebo vlajkonoš. Dal kapesník na prut  a vedl  osadníky. Naše chata byla obklopena lesem. Zůstala jen malá plošina kolem domu. Udělali jsme tam zeleninovou zahrádku a to byla celá farma. Otec začal  mýtit  stromy a dělal z nich klády. Když jich bylo dost, kupovali je dva němečtí farmáři z osady Saksenburg asi tři míle od Mishicottu. Odtáhli je do míst  kde  měli být s pomocí sousedů postaveny domy.

Zima se blížila a nebyl čas ucpat škvíry mezi kmeny maltou, Použili jsme mech. Nebylo dříví na podlahy  byly  hliněné a  bylo to studené bydlení. Mouka byla vzácná. Chleba se pekl z rozdrcených směsí žita a ječmene.

Nastěhovali jsme se do nového domova, otec matka, otcova matka a já. Bylo mi devět let Trpěl jsem bolestí očí. Otec si přehodil harmoniku přes rameno a šel vydělávat na živobytí. Sotva odešel, přišla pravá zima. Napadlo metr dvacet sněhu. Matka vyšla ven opatřit dříví nya oheň. Bylo to namáhavé, ale babička byla příliš stará, aby mohla pomoci a já byl moc slabý. Zima byla dlouhá, začala v listopadu a končila v dubnu.

Na jaře se   otec snažil  vyčistit co nejvíce  země, abychom mohli pěstovat více, ale co zmůže jeden muž proti hustému lesu? Tak jsme vydrželi bídu několik let, až přišel čas kdy jsme mohli prodávat dříví na tramy, takže se časy počaly měnit. Za deset let jsme vyčistili přes 40 akrů (16 ha) pro farmaření a mnoho akrů přeměnili v louky.. Předtím, ale zemřela matka a otec se po smrti babičky znovu oženil.

Když mi bylo 18 let , dal mi otec 40 dolarů a poslal mne spolu se sousedem panem Františkem  Wallou do Nebrasky, kde měl Walla sestru, Annu Schlechtovou, která tam přišla před rokem  s  manželem a velice chválili tento nový kraj. Odešli do Nebrasky v květnu 1865. V tomto čase čeští katolíci slavili svátek svatého Jana 16. května. A my se  chtěli zúčastnit. Když jsme ale přišli k Two Rivers, kde jsme chtěli nastoupit na loď do Milwaukee, začalo sněžit a přišla velká bouře, která trvala tři dny a loď nemohla plout. Tak jsme čekali v Two Rivers a přišli do Milvaukee po slavnosti. Z Milvaukee jsme jeli vlakem přes Quincy do St. Joseph a pak  parníkem  po Missdouri. Na lodi jsme chtěli odpracovat naší jízdenku. Já byl příliš slabí na takovou práci. Dělníci si naložili polena na záda a po žebříku je vynášeli na loď, také ostatní náklad se na loď dopravovasl stejně. Pan Walla byl silný a pracoval celý den. Pan Jelínek  z Kossuth  Towm také cestu odpracoval. Měl už domovinu v Saline County blízko města  Crete.

Po několika dnech jsme připluli do Omahy. To bylo tehdy malé městečko z dřevěných domů po obou stranách, Douglas a Farmen Street. Po obou stranách ulic rostly stromy a po dešti byla všude hluboká vrstva bláta. Měli jsme ušetřeno trochu chleba i masa z cesty  po lodi a tak jsme se vydali do prérie ještě ten večer. Šli  jsme pokud se nám nechtělo spát. Našli jsme stoh sena a spali celou noc. Brzy ráno jsme pokračovali. Měli jsme namířeno do West Pointu. Sedmdesát mil od  Omahy a potom  sedmdesát ml dále k farmě Gotlieba  Schlechta.

Po cestě jsme přišli k chatrči osadníka. Byli jsme unaveni a hladoví a slunce pražilo, bylo kolem poledne. Paní byla sama doma a my jí poprosili o chleba a mléko. Dostali jsme obojí. Nadrobili jsme chleba do mléka snědli, zaplatili a šli dál do WEST Pointu. Neviděli jsme jediný dům, ale byl tady mlýn s parním strojem, ale nikdo na blízku, koho bychom se mohli zeptat na cestu. Přešli jsme okolo mlýna na druhou stranu řeky a nevěděli jsme jak dál. Pan  Walla měl dopis od Schlechta a v něm udaný směr po druhém břehu. Smívalo se a hvězdy začaly svítit, když jsme z  nenadání  uviděli v dálce světlo, jako lucernu v dáli. Vydali jsme se za ním, ale šli jsme a šli, unaveni, až jsme ho konečně dostihli. Bylo to na pozemku Johna Fischera, starého usedlíka. Schlecht mu řekl, že nás čeká a on rozsvítil světlo, aby nás vedlo. Nebylo cest ani stop. Šli jsme travou. Fischer nás přivítal, dal nám večeři a uložil nás k spánku na půdě a my strávili dobrou noc.. Příští den po snídani ustrojil koně a v starém voze nás odvezl k Wallově švagrovi. Zůstali jsme tu několik dní, než jsme pokračovali v cestě. Pan Schlecht naložil zrno k semletí v mlýně v Logan Creeck východně od  West Pointu. Jeli jsme s ním do mlýna. Odtud jsme šly zpátky do Omahy. V Omaze koupil pan Walla lístek na dráhu zpět do Wisconsinu.

Neměl jsem peníze a tak jsme se rozloučili. On jel zpátky a já zůstal v Omaze. Hledal jsem práci a byl jsem najat u Union Pacifik Railroad. Která se začala stavět. Pracoval jsem  jižně od  Fouteen Street. Po jednou a půl dni byla práce zastavena. Trať nepůjde z Omahy, ale  z Plattmouthu. Tak jsem bez práce a nedostal zaplaceno ani za toho půldruhého dne.

Našel jsem práci u Eda Creightona. Měl karavanu mul a volů, kterou dodával potraviny a píci armádě do Fort Laramie.  Používal  voly k cestám do Denveru, Salt Lake City a Virginia v Montaně. Tak jsem se připojil ke karavaně a řídil voly do Salt City. Měli jsme  dvacetšest vozů plných vepřového masa. Šunky a sádla z Council Bluff. Třicet dalších vozů se k nám připojilo na jih od řeky Platte blízko Columbusu a další čtyři vozy s přistěhovalci, kteří se k nám přidali.. Jeli jsme po jižní straně Platte do Julesburgu, kde jsme překročili jižní Platte na sever. Obrátili jsme  přes Lodge Pole Creeck k Black Hills.

Naši voli urazili osm mil denně. Trvalo nám tři dny, než jsme překročili Black Hills. Nebyla tu voda ani pastva, jen šalvějové křoví, které měli voli za potravu.

Na druhé straně Black Hills se protírá rovina porostlá bohatou travou, jsou tu malé říčky s průzračnou ledovou vodou ze sněhu na horách. Žíznivý dobytek se vrhá do vody a než jsme ho mohli zastavit přes dvacet kusů padlo, a topí se. Některé kusy se po jejich tělech šplhají z vody.
 
Než vyrazíme z Omahy, loupeme zrno. V tomto čase je hotová dráha Northwestem Railroad do Council Bluff, takže nakládáme až tam, převážíme voli přes řeku a po druhé straně do Omahy. Cvičíme voly kteří  jsou divocí a nikdy neměli na sobě  jho. Když je dostaneme pod jho, párujeme  je  po čtyřech nebo šesti, pak je pouštíme na pastvu a ráno ženeme zpátky. To trvá mnoho dní než je připravíme na naší cestu na západ.

Tak trávíme dny  než přijedeme do Black Hills. Než ale přejedeme Nebrazku. Trápíme se s Indiány. Západně vpravo od  Fort Kearney. Všechny  ohrady usedlíků byly spáleny. Když  přijíždíme  když táboříme, že hlídky hlásí blízkost Indiánů.  Vstaneme postrojíme voli a jedeme celou noc. V předhoří Pinne Bluffs už nemáme potíže.  Ale i tady jeden z voláků šel opatřit dřevo z borovic, na kterém náš kuchař připravuje jídlo. Zmizel nám z dohledu a tu jsme uslyšeli výstřel. Okamžitě mu spěchala na pomoc skupina mužů. Volák ležel na zemi. Byl dvakrát střelen a skalpován. Přinesli jsme ho v přikrývce, vykopali hrob a pohřbili ho. Nebyl to jediný hrob, nablízko jich bylo více. Obrátili jsme náš tábot proti horám, seřadili vozy do kruhu a 40 kusů do této ohrady. V noci nás napadli Indiáni opět a plašili voli. Soustředili se na jednu stranu kruhu, poškodili jeden vůz a vzniklou mezerou vyhnali voli do prérie. Honáci je pronásledovali na koních. Příští den se podařilo dostat voli zpátky, ale trvalo tři dny než jsme opravili vozy.Opravili jsme všechno a vyjeli brzy ráno. Sotva jsme urazili malou vzdálenost, spatřili jsme skupinu jezdců na koních.  Mysleli  jsme,  že jsou to Indiáni a připravovali se na obranu v naší vozové ohradě. Když jezdci viděli, že se chystáme k boji, vyleli dva a klusali k nám. Mávali bílým kapesníkem. Byli to vojáci US Army.

Na odbočce cesty od  Denveru jsme viděli místo kde hlouček vojáků, dopravujících zásoby do své garnisony, byli napadeni několika sty  Indiány. Jednoho vojáka, kterého Indiáni zajali, zavřeli do vozu a upálili.

Pokračovali jsme až do Sallt Lake City. Tady jsme složili zásoby pro místní obchodníky, naložili zboží pro Virginia City v Montáně. Zde jsme také dostali čerstvé voly. Které Ed Creighton zde nechal napást. Vyměnili jsme je za naše unavené. Jeli jsme dále, ale začínala zima. Dostavník který přijel z Montany byl zasněžený.

Mnozí z nás přestali vodit voly a dali se pěšky pouští u Salt Lake City na jih. Přijeli jsme k hornickým městům a větším městům  jako byl Austin. Tady jsme zbyli z celé party jen já a mladík jménem Sutherland. Nakonec jsme jeli s vozy, naloženými materiálem a zbožím do Kaliformie. Jeden vůz uvezl sedm tun (po 970 kg) druhý rychlejší vezl  tři tuny, Byly taženy 14 až 15 koňmi Řídil je zpravidla jeden muž a tak jsme jeli mnohokrát do Virginia City v ten čas největšího města Nevady. Odtud jsme hledali práci pěšky na všechny strany. Nakonec přítel dostal práci blízko Daytonu (Nikoli  bratří Wrightů! JP) na farmě kde se pěstovala zelenina a já měl práci na farmě 24 mil od Daytonu, blízko Carson River asi čtyři míle od Fort Churchill. Práce ale dlouho nevydržela. Začalo mrznout a já vydělal jen šestnáct dolarů, nebyla jiná práce a zima byla na krku. Sníh ležel na zemi a já  spal  ve stohu sena jen s lehkou dekou na přikrytí. Nikdy nezapomenu na tu noc.. Příští den promrzlý skrz naskrz, jsem potkal lidi kteří pracovali pro muže jménem  Clayton. Měl mnoho spřežení volů a vozy. Dopravoval prkna. Ti lidé spali také venku, vařili si svoje jídla, ale měli dostatek přikrývek, aby vydrželi zimu.

Poznal jsem Ira, který měl jistý druh hospody a dům, kde mohli lidé přespávat, řekl jsem mu kolik mám peněz a on mi nabídl úvěr. Dalmi výdělek, vykopával jsem vrby kolem příkopů a sekal z nich dříví. Růstal jsem tam do jara. Najal mne předcházející zaměstnavatel a platil mi 250 dolarů za půl roku. Než ale tato doba uplynula onemocněl jsem Ležel jsem  mnoho týdnů a on mi strhával jeden a půl dolaru za den. Pak jsem pracoval u jiného farmáře a odešel s jiným kamarádem do Virginia City. Tady jsme najali muže, který nás  lehkým vozem dopravil do High Sierra Nevada, odtud jede vlak do Sacramenta. Tam jsme se nalodili na loď plujícího San do Franciska. V hotelu „What Cheer“ jsme zůstali týden.

Na lodi  „Golden Gate“ jsme odjeli do Kanady. Odtud vlakem do do Colonu, tam  jsme nastoupili na loď „Morning Star“, která nás dopravila za dvacet dva dní do New Yorku. Byla zima na zemi ležel sníh. Sedli jsme na vlak z NEW Yorku do Chicaga. Tady jsme se rozloučili. Přítel se  obrátil k St. Louis a já sedl na vlak do Milwaukee. V Milwaukee jsem vyhledal Josefa Koláře, který tu měl hospodu. Zůstal jsem u něho několik dní. Bylo to těsně před vánocemi 1866. Tady mně potkal soused mého otce z Mischicoatt. Přivezl náklad vánočních stromů na saních. Prodal je a jel domů, nepoznal mne.  Jel jsem s ním a vrátil otci těch 40 dolarů které mi dal na cestu do Nebrasky v roce 1865. Začal jsem pracovat  a vozil dřevo do města Two River asi čtyři míle od farmy. Na jaře jsem onemocněl a měl vysoké horečky, které mne trápily dlouhý čas.Když mi bylo dobře, vrátil jsem se do Nebrasky a požádal o domovinu. Také jsem pomáhal bratranci Janu Malému orat prerii a on na oplátku mi pomohl zorat osm akrů moji země. On řídil voly a já  držel pluh a šlo nám to znamenitě.

Když jsem byl v Nebrasce, otec prodal farmu rodičům mé nevlastní matky a připravoval se k přestěhování do Nebrasky.Po žních jsem se vrátil do Wiscosinu. Zastvil jsem se v Chicadu a koupil vůz a potah k němu u Shettlers Bros a poslal to lodí přes Michigenské jezero do Two Rivers. Tak kovář svařil oblouky z dobrého plátna jsem nechal ušít střechu, napnul jí přes oblouky. Koupili jsme malý lehký vůz a byli jsme připraveni nakládat.

Otec a nevlastní matka měli tímto časem pět dětí. Když bylo vše naloženo, postrojili jsme voli a devět nás vyjelo 27. září 1867. První noc jsme spali u pana Jana Foldy v Manitowoku. Následujících, čtyři týdny jsme spali ve voze nebo pod vozem. V Dubuque jsme se převezli přes Mississippi, stejně tak  přes Missouri v Omaze a byli jsme v Nebrasce. Omaha byla tehdy  malé městečko.

Pak jsme projeli West Point a otočili se k německé osadě St. Charles a v Cuming County, kde měli školu a kostel z kamene. V ten čas se ve škole nevyučovalo, takže se nám vyplatilo se v ní ubytovat., protože byl listopad a mrazivé počasí. Nebyla malta mezi kameny a vítr profukoval. Nebylo to místo pro konfortní bydlení, ale matka a malé děti tu zůstávaly, zatím co otec a já jsme začali kopat sklep, kde by se přečkala zima.. Od souseda který měl protáhlý k Elkhom River jsme získali dřevo na střechu sklepa. Na koncích jámy byly roztřepené větve, napříč silné větve a u jejich konců slabší. Na tom seno a pak hlína. To byla střecha našeho drňáku. Na jednom konci byl otvor pro dvéře a malé okénko a náš domov byl hotov. Stěhovali jsme se  právě v době blizardů. Matka z dětmi byla pod přikrývkami ve voze a jé s otcem v rukavicích a zimnicích jsme dokončovali  střechu. Po tom co jsme střechu dokončili, naládovali jsme ohniště a rozdělali oheň a uprovili postel z větví uprostřed. Venku vyl vítr a sněžilo tži dny. Ráno když jsme otevřeli dvéře, sníh byl několik  stop hluboký. Neměli jsme vodu a tak jsme rozpouštěli sníh na krbu i pro koně a domácí potřebu. Po mnoha dnech, když bouře přešly, koupili jsme balery od vinného octa a vozili jsme vodu z řeky na voze s potahem.

Když se oteplilo, koupili jsme v Omaze prkna a postavili kůlnu 4.20 x 6 metrů. Nahoře jsme měli svoje věci a dole byli koně, Na vaře získal otec domovinu míli jižně  od mé, koupil deset kakrů lesa. Postavili jsme dům, velkou maštal a stodolu. Zorali jsme veliký pruh prérie a zamýšleli na něm pěstovat pšenici. V tomto čase  jsem žil u otce a mnozí lidé chtěli moji půdu, protože jsem na ní nežil. Oženil jsem se a pryč z mého pelechu v otcově stáji. Vykopal jsem studnu s pomocí studny jsem  nadělal cihly a obložil jimi celý dům i krb. Nakonec jsem se nastěhoval do vlastního domu na vlastním pozemku.

Měli jsme šest dětí, některé zemřely na záškrt, jiné na spalničky a horečky. Naživu zůstaly dvě. Protože v roe 1875 žena onemocněla a nemohla mi pomáhat, pronajal jsem farmu a rozhodl se jít do Kaliformie. Dostal jsem se  jen do Schuyleru, kde jsem chtěl koupit lístek na západ. Můj švagr Valenta mě odvezl do obchodu pana Foldy. Pan Folda potřeboval pomocníka v obchodě a nabídl mi 30 dolarů měsíčně, budu-li u něho pracovat dva roky.

Potom jsem začal s malým  obchodem se smíšeným zbožím a obchod prosperoval. Ale moje žena onemocněla na vodnatelnost a konečně v červnu 1878 zemřela. Zůstal jsem sám s dvěma malými dětmi. Můj příbuzný Josef Kolář mne seznámil s Marii Markovcovou, starou 27 let a já se oženil po druhé v roce 1879 z druhého manželství máme syna Stanislava, narozeného v roce 1880.

Náš obchod prosperoval, ale vyžadoval dobré hospodaření. Ale přišly zlé časy
V roce 1894 jsem začal stavět velký dům, který mne přivedl do ztrát. Neklidné časy způsobil neprozřetelný krok: . Ztratil jsem 3.000 dolarů To mne trápilo mnoho let a já kolikrát přemýšlel o konci, ale přestal jsem na to myslet .
 
Dnes je  28.září 1922, den svatého Václava, můj svátek. Jsem sám doma. Moje žena a malá vnučka, dcera syna Stanislava, jeli do Lincolnu, aby mohli přivítat Stanislava a jeho ženu. Byli v New Yorku na konferenci American Bankers Association. Přijedou vlastním vozem, který mu koupila společnost Nebrasská State Banker. Stanislav je representant City National Bank Lincolnu.

 V. Malý