Cesty venkovského kluka k umění

Ten šťastný den, (snad pro rodiče) neboť jsem byl už třetí dítě, po mně přišly ještě další tři, kdy jsem v chalupě ve Velkém Přítočně číslo 7 se 6. září 1880 narodil, který den to byl nevím, což na věci nic nemění. Otec byl tehdy krejčí a třebaže měl klientelu dost obsáhlou i v okolních vesnicích, přece jenom dle mého zdání výdělky nestačily, také z toho důvodu, že musel pracovat na úvěr: tehdy se účty vyrovnávaly buď po žních nebo v řípách anebo prostě se nevyrovnávaly, ale jíst se chtělo pořád.
 
V pozdějších dobách otec byl na nádraží vážným pro cukrovar, ale to bylo tak od října do vánoc, takže to bylo málo, ač měl otec denně 2 zlaté a po kampani  asi  3 homole cukru.
Já jsem zatím dosáhl věku 6 let a začal chodit do školy ve Velkém Přítočně, kteroužto školu jsem absolvoval s výborným prospěchem, takže kdyby se o tom dozvěděl tehdejší císař pán a já pak kdybych nepokračoval v dalších studiích v Unhošti, musel jsem být prohlášen za „sob auspiciis imperatoris“, poněvadž jsem na vysvědčení měl samé jedničky od shora až dolů.
Už tehdy se mi líbily barvičky, které jsem viděl u kluků, chodících do unhošťské školy a vím, že jedna stála čtyrák, to je dnešních peněz 8 halířů. Nejhorší bylo jak se zmocnit 40 krejcarů.
Zmocnil jsem se  tehdy  jmění o tři čtvrtiny menšího sice způsobem nečestným, ale zmocnil přece.Byl jsem tehdy asi  osmiletý muž, když se u nás porážel krmník (všichni dobře víte, že to bylo prase). Tehdy bylo zvykem, že se sousedům posílaly jitrnice a ve džbánku polévka a při té příležitosti se dostávalo od cesty. Taxa bývala od 10 krejcarů do 20 krecarů.
To mívala maminka přesně v paměti, poněvadž když zase někdo nám poslal na oplátku, dala týž peníz, jaký jsem obdržel já.
Takové jedno podarování mne  přivedlo  do pokušení a k nepoctivosti. Dostal jsem tehdy od svého kmotra Rajtory 2 šesťáky to byly dva stříbrné penízky, z kterých jsem mamince odevzdal ač se tomu divila, že vždy dávají dva, pouze jeden a druhý jsem bohapustě zpronevěřil a na půdě si schoval.
Měl jsem sice silné cukání a už jsem chtěl tento peníz proměniti u sousedního kupce Novotného, který měl všelijaké sladkosti, ale věděl  jsem,  že by se to maminka hned dozvěděla, že jsem jej utratil, třeba, že to byl jen jeden krejcar za sladkosti, a což pak kdybych byl měnil šesták. Znal jsem už sousedské zpravodalství z dřívější doby. Jednou jsem byl poslán, abych přinesl za čtyrák petrolej. To jsem byl asi sedmiletý. Na lahvy byl nalepen papírek, který naznačoval výši petroleje v láhvi, snad čtvrt litru. Koupil jsem tehdy pertoleje za 3 krejcary a abych docílil potřebného množství, ostatek jsem doplnil vlastním výrobkem, který byl sice také žlutý, ale petrolej to nebyl a zbývající krejcar jsem promlsal za bombon. Poněvadž už bylo šero a naše maminka se nezastavila v práci až pozdě v noci, nalila do lampy přinesený petrolej. Lampa  na  malou chvíli  svítila  pak začala  prskat a konečně zhasla. Maminka hubovala na Novotného, co to dal za  neřád a poněvadž měla práci ještě dlouho do noci, došla si na souseda, jaký to dal mizerný petrolej. Ten se zprvu podíval na láhev a poznal kolik uhodilo.  Mamince hned vyzvonil, že Karlíček  koupil petrolej za  3 krejcary za krejcar si koupil bonbon a ostatek dolil. Za tento chemický experiment jsem byl bit až hamba povídat. Proto jsem si nechal zajít všechny laskominy na sladkosti a v  duchu  uvažoval o vyšších cílech a prospěšnějším využití zpronevěřeného šesťáku.
 
 
O   B A R V I Č K Á C H.
Byla to někdy v lednu nebo únoru: tehdy bývaly zimy, snad větší než dnes a já jsem škemral na mamince, že půjdu do kostela. Samo sebou se rozumí, že do Unhoště. To jsem věděl napřed, že v Unhošti nelze tak velký peníz najednou promrhat. Poněvadž tam byl tehdy jen jeden cukrář Kraus, který dával 7 sladkých červů za krejcar, avšak kromě ševce Veselého nebyl tam žádný závod, který měl barvy a hlavně laciné. Navlékl jsem si kožich, byl to tehdy takový rezavý kabát dlouhý až na paty s králičí nevydělané kuže na límci, který mi maminka utrořila z obnošeného tatínkova kabátu a místo na jih naměřil jsem si na sever a to do Kladna.  Kde za  šesták bylo možno koupit půl Kladna. Doma jsem dostal hrnek kávy s chleben a jitrnici do kapsy, kterou jsem hned za vsí snědl, aby mně v chůzi nezatěžovala. Byly tehdy závěje a sněhu víc než dost.  Lidé  kteří pracovali na  Kladně v hutích nebo na dolech, chodili raději do Kladna než do Unhoště. Nikdo si mne nevšímal a já si to cupital svoji cestou až do Kladna. Hned na kraji byl knihkupec Šolc který měl vyloženy indiánky s barevným obrázkem na desce, ta stála celý šesták. Měl jsem tisíc chutí jí koupit si některou, ale zvítězila původní touha: b a r v i č k y.
Proto jsem doběhl do Huťské ulice k Eisertovi, který barvíčky neměl, odtud nahuru dosst daleko ke Krausovi, kde jsem za tento poklad utratil celých 7 krejcarů najednou.
Jak vypadala taková málkastna? Byla to malá krabička ze slaboučkých  prkýnek k zašupování a v ní se tulilo 12 barviček od bílé do černé, velikosti asi 6x15 mm. Barevné to sice bylo, ale že by to barvilo, o tom by se dalo uvažovat. Další starost  byla  opatřit štětec. Ten stál 4 krejcary na to ovšem můj majetek už nestačil. Uvažuje o tomto problému, přišel jsem k náhledu, že štětec lze získat levně doma. Plán jsem ihned měl promyšlený a sice, že chytnu doma kocoura a na ocase mu svážu chlupy nití, ustřhnu, dám do husího brka a žádaný štětec bude hotov.
Zbývaly mi tudiž ještě 3 krejcary a ty jsem utrati takto: u papírníka Krause, kamž jsem se opět vrátil, koupil jsem čtvrtku kreslícího papíru za 2 krejcary kterou mi zaroloval do papíru a zbývající  jeden krejcar jsem konečně promlsal.
Zatím se přiblížilo poledne a já hladov a uběhán nastoupil zpáteční cestu domů, ač jsem z Unhoště měl být krátce popoledni doma a z Kladna trvala cesta v zimě hodinu. Chvilkama jsem utíkal po  uježděné silnici až k Vejhybce. Tam byla cesta lepší. Poněvadž tehdy jezdily na nádraží dostavníky. Byl jsem řádně cestou utahán, jak hladem i oním kožichem a proto už jsem šel z volna. U Vejhybky byla snad ještě je dřevěná hradba, na které bývaly napsány různé zprávy, jako: Tonka a taata  byla v lese v mejtkus Tondou Těchatěch atd. Zpravy jsem si přečetl a bylo mi při tom odpočinku snadněji. Přes to však jsem šel dál a v duchu se těšil na nadělní oběd, totiž něco od prasete.
Za Vejhybkou byl lesík, taková tyčkovina, který se táhl až k nučičké dráze. Podle něho byla cesta už horší nevyležděná jen, jen cestička na pokraji vyšlapaná. Šel jsem ještě kus cesty lesem a najednou mne přepadla taková únava, že jsem si musel odpočinout. Sedl jsem si na pokraj lesa, vytáhl barvičky z kapsy, prohlédl a na ruce zkusil: barvily. Koukl vpravo koukl vlevo, nikde živé duše, tedy známka, že mě nikdo nepřepadne a o poklad neoloupí. Unaven zastčil jsem skříňku do kapsy a odpočíval. Bylo mi tak krásně, teplo a sladce. Uvažoval jsem jak nyní svoje  výtvory malířské, které pozůstavaly  s okreslování hradů a podobných kreseb Jansových neb Liebscherových z kalendářů, obarvím. Usnul jsem. Kdo něco takového nezažil  nedovede si představit   pocit naprosté lehkosti, slasti a bůhsámví čeho ještě všeho. Viděl jsem se jak jenom maluji samé barevné obrázky, že už nepasu husy, ostatní kluci se mi obdivují, že už nemusím s košíkem na kopřivy pro housata, nebo s nůší na trávu pro kozu, že nemusím v létě sbírat po polích klásky. Byl tehdy mráz a , že nohy i ruce  zábly jen což, ale mně bylo tak teplo.
Jak dlouho jsem spal, nevím. Jen se tak jako ve snu pamatuji, že někdo mne ze spaní napolo už zmrzlého vyrušil, cloumal se mnou, snad se snažil mne postavit na nohy, že přišli ještě nějací lidé ze strážního domku u nučické dráhy. Snad mne nesli, nebo co se  mnou dělali. Nevím. Do Přitočna je z toho místa malá půlhodinka. Před vesnicí snad následkem toho cloumání  mnou, jsem přišel trochu k sobě a muž  který  mne našel, odvedl mne do naší chalupy. Bylo ke třetí hodině odpoledne. Bez dlouhého soudu jsem byl bit a to od otce, který nikdy nekoukal, kde je hlava nebo ostatní koncovky tělesné. Cestou jsem barvičky i papír ztratil a doma odpadlo nějaké vykládání, jak jsem k tomu všemu přišel.
Dlouho jsem musel čekat, než jsem si mohl opatřit barvičky jiné, to už bylo z vlastních peněz, mnou vydělaných pásl jsem sedm hus cizích, za které jsem na podzim dostal 70 krejcarů, z čehož jsem si směl pro sebe nechat celý šesták. Nejhorší při tom bylo, že jsem Rajtorovic děvečku při oplátce jitrnic připravil o šesták.
 
D A L Š Í     Ž I V O T N Í    P O U Ť.
Horší to bylo na měšťanské škole v Unhošti, kde kvůli rozmanitosti některé jedničky byly nahraženy dvojkami a i v náboženství, ne sice moji vinou trojkou ba i čtyřkou, v posledním čtvrtleté i jednou pětkou. Vec má svoje pozadí. Ve třetím ročníku přednášel dějepis tehdejší ředitel František Melichar a právě dobu Husovu, už tehdy po svém jsem si zapamatoval. Nešťastnou náhodou jsem byl vyvolán páterem Smolíkem z náboženství (církevní dějepis) a poněvadž jsem tuto stať znal z dějepisu a z Obrázkových dějin národa českého, říkal jsem to bez ohledu na to, jak to stálo v církevním dějepise. Což rozlobilo P. Smolíka, který mi dal pětku s podotčením i ty šibeníčníku, z tebe do smrti nic nebude. Třeba už tehdy  jsem zpíval a na housle hrál v unhošťském kostele na kůru. Jinak se mi škola líbila, nejvíce ovšem kreslení, rejsování fysika, přírodopis a krasopis, ostatní předměty už méně.
Ta okolnost, že jsem uměl krásně psát, mi vynesla to, že ač proti své vůli byl jsem vržen na pole právnické literatury. Otec můj byl tehdy, vzdav se krejčoviny, písařem u advokáta Dra Petříčka v Unhošti s měsíčním platem 25 zlatých.  Jelikož  tenkrát nebylo psacích strojů, psalo se všechno ručně, a bylo-li třeba takovou žalobu zhotoviti v několika exemplářích, musela se opsat. To byla tehdy moje práce. Ostatní kluci šli pěkně ze školy domů, po cestě se provozovala různá skotáctví a podobně, kdežto já jsem šel pěkně po třetí hodině za otcem do kanceláře, kde jsem psal až do večera. Otec pak šel do některé vesnice, kde zastával místo obecního tajemníka a já se dostal domů až k večeři. Za tuto práci jsem byl královsky honorován. Pan doktor Petříček mi platil za opsaný arch 3 krejcary. Tehdejší úprava spisu (žaloba) byla taková. Skoro v polovině první stránky archu byla hlava, to je velikým  písmem  „Slovutnému  c.k. okresnímu soudu v Unhošti“ vlevo se vynechala mezera asi na tři prsty a řádky se dopisovaly tak, aby vpravo povstala mezera na dva prsty, dole pak zůstalo prázdno také na tři prsty: psalo se jen na tři strany, poněvadž poslední strana byla pro rubrum, které bylo pouze na půl strany a počítalo  se  za  celou stranu. Měl jsem malý sešítek kam se všecko, co jsem opsal  zapisoval,  kterýmžto  se ke konci měsíce překládal panu doktorovi, když měl vypláceti  gáži. Byl volán jeden po druhám do jeho kanceláře a nakonec já, kde jsem do sešítku potvrdil příjem honoráře, který byl okrouhle 12 - 154 zlatých. Byl na tehdejší dobu závratný peníz, ale žel bohu, že jsem z toho nic neměl, neboť po výplatě jsem peníze odevzdal otci a šlo to  zase   znova. To jsem  si  už mohl dovolit koupit pořádné barvy po štyraku s kerými se mohly dělat divy a zázraky. V letních měsících jsem změnil povolání za trochu volnější, třebaže bylo pouze v neděli a snad i ve svátek odpoledne totiž za stavitelství kuželek. Toto mi vynášelo 50 krejcarů až zlatku za odpoledne. Byla to práce namáhavá být celé odpoledne na slunci a až do pozdního večera se shýbat, ale můj zdravý organismus vše dobře snášel.
Tak jsem dosáhl 14let a doma se uvažovalo o tom co se mnou. Já sám bych to byl vyřešil zcela jednoduše. Být malířem. Jen jednou jsem toto přání doma projevil a maminka je hned v  zápští zavrhla s resolutním odůvodněním, že je to bída a že mi raději šlápne na krk.
Uvažovalo se o všeličems na řemeslo nebo  na  řemeslnickou školu do Kladna až se konečně doma ustálili na tom. Že půjdu na učitelský ústav už z toho důvodu, že to bylo nejlacinější studium, školné žádné a vlakem bych jezdil denně domů. Sám jsem se k tomu přiklonil, poněvadž jsem věděl, že svoji zábavu malování budu moci při tom pěstovat hlavně o prázdninách, což mne lákalo.
Kámen úrazu při tom byl ten, že na ústav přijímali kandidáty zásadně 14 leté a já toho věku ještě  nedosáhl. Nezbylo tedy nic jiného než dobrovolně opakovat třetí  ročník měšťanské školy k čemuž tehdy pan ředitel Melichar svolil. Tedy můj pobyt doma se o rok prodloužil s tím rozdílem, že i celé prázdniny jsem chodil do Unhoště, poněvadž p. ředitel Melichar připravoval do ústavu svého syna Huga a při té příležitosti se svezli i ostatní čtyři a mezi nimi jsem byl i já.
Na začátku září se jelo k zápisu a hned odpoledne začínaly zkoušky. Nebylo to nic nesnadného, poněvadž všech pět nás zkoušku udělallo, ale do ústavu se dostal jen jeden, ježto měl strýce jako přímluvce jenerálem u Křižovníků. Pobyl tam jen jeden semestr. Tím mi zase sklaplo.
Nechtěl jsem už sám být doma a kdyby byli doma usoudili, že půjdu do Prahy na ševcovinu, taky jsem k tomu kývl. Hledali jsme v inzerátech, kdo by přijal učně na malířství. Přišlo několik nabídek, ale samé nevýhodné a za velký plat a i jiné nesnáze.
Jednou jsem jel s otcem do Prahy a šli jsme po Ferdinandově třídě, Nynější Národní. Tam byl velký závod, kde byly vázy porcelánové, ručně krásně malované a ve dveřích na skle namalován sv. Václav. Byl to závod J. Pazdery. Vešli  jsme dovnitř a otec žádal, zdali bych nemohl být přijat do učení. Stará paní  která nás přijala, matka to majitela závodu, odmítla otcovo přání, že je to s kluky jenom nesnáz a zlobení. Otec prosil a tak nás tato dobrá paní  odkázala na  odpoledne až přijde její syn.
Stalo se tak. A možná, že jsem se oběma zalíbil, snad silou nebo buhví proč a do učení jsem byl přijat s výhradou na čtyři roky a bezplatně, což se později částečně změnilo. Nyní byla starost s ubytováním a stravou. Stará paní Pazderová otci naznačila, že v Salmově ulici je ústav Johaneum, který za mírný plat přijímá na celé zaopatření učně. I tam jsme se vypravili a otec sjednal s p. ředitelem tohoto ústavu P. Vlkem, byl to klerikární ústav, že mne za plat 6 zlatých měsíčně přijme. Tím jsem měl vyhráno a nastoupil a to 27. prosince 1895.
V dílně kde se malovaly jen luxusní předměty, se mi líbilo, až na to, že první malíř byl vysloužilý felák a bývalý učitel krasopisu v kadetce a tedy byla kázeň jako na vojně. Pazdera se v závodě mnoho nezdržoval, poněvadž byl ponejvíce na cestách za prací.
Brzy jsem přes krutou kázeň zdomácněl, stará paní mne měla ráda a sem tam mi  za nějakou mimořádnou práci nějaký šesták podstčila. Práce byla rozmanitá, ale pořád krásná, vždy něco nového, takže i dnes mohu říci, že jsem pro život mnoho získal.
Druhým rokem jsem dostával už 1 zlatku a 50 krejcarů týdně za práci a vrchol všeho byl, že jsem se přetěhovat z Johanea k Pazderovi do pokojíčku pro služku, kterého nebylo potřeba, a tím bylo mé blaho dovršeno, poněvadž mi nadešla doba svobody a v neděli vlastního prázdna pro sebe. To jsem mohl malovat ve světlé dílně dle originálů skutečných mistrů, kteří navrhovali okna  kostelní a pod.
Jak bylo tehdy nutno, musel učeň navštěvovat pokračovací školu, ale toho jsem byl zproštěn a dal se zapsat do Umělecko – průmyslové školy, kde se kreslilo dle  živého modelu. V této škole jsem dosáhl toho, po čem jsem toužil. Za celé čtyři roky jsem nevynechal ani jednoho dne. Tam jsem se teprve naučil u prof. Lišky a Urbana opravdu   kreslit a to přesně, což mi, jak z mých prací vidno, dodnes zůstalo.
Učební dobu, svoji zdatnosti jsem zkrátil na tři roky a taky můj týdenní plat dostoupil posledním rokem výše 12 zlatých, takže jsem byl živ už dobře. Nebylo to ještě to, co bych byl chtěl. Přihlásil jsem se  v roce 1900 na malířskou akademii a byl jsem přijat. Tam teprve to bylo to právé, ovšem mělo to ten neblahý háček, že bylo třeba peněz. Úspory  vyschly a na příjem nebylo naděje.
Kreslil jsem pro různé závody textilní, pro linoleum, pro knihaře atd. ale to bylo všechno málo. Až do velikonoc dával podpůrný spolek zdarma obědy a tak se stalo, že jsem z akademie odešel a pracoval jako malíř kostelních oken v různých závodech a i jiných uměleckých pracích na zdi, jako sgrafita, fresky a jiné.
V roce 1908 byl jsem doporučen knížeti Rohanovi na Sychrov u Turnova k restaurování maleb v zámku sychrovském. To byl počátek moji samostatné působnosti. Práce šla dobře měl jsem dost času pro sebe a tak povstala moje velká kolekce akvarelů lidových staveb z oklí Turnova, kterých bylo přes 50 a vystavoval jsem  mnohé z nich na výstavě v Rudolfínu a v jednotě umělců výtvarných v Obecním domě v Praze. Krátce na to byly Alšovy malby v Malostránské záložně k opravě a zároveň kartony k nim. Později jsem opravoval malby  v městském muzeu na Poříčí, Ženíškovy a Alšovy karotny k sgrafitům na vodárně staroměstské, starou radní síň na Staroměstské radnici, Bartoňkovy malby v tržnici, malby ve vestibulu staroměstské radnice, sgrafita na Minutě na Straměstském náměstí, později jsem odstal velkou práci na čtyřech kaplích na Svaté Hoře u Příbrami.  Dále  jsem zachraňoval nástropní malby ve zrušeném kostele sv. Karla Boromejského na Zderaze, které byly hrozně zpustošeny.
Mezi tím jsem zhotovil mnoho kostelních oken dle vlastních návrhů. Z nich nutnu jmenovati veliké mnohametrová okna do chrámu sv. Panny Barbory v Kutné Hoře, dvě velká okny do chrámu sv. Bartoloměje v Plzni, čtyři okna do Budyně nad Ohří. Tři větší do Mukořova, jedno do Klokot u Tábora a jedno do Nové vsi u Vožice.
Mimo to jsem prováděl okna podle kartonů, jiných autorů  jako Pirnera, Klusáčka, Maška, Obrovského, Liebschera a Urbana.
Poněvadž malba kostelních oken  se nevyskytuje příliš často, zůstal jsem při restaurování nástropních maleb a starých obrazů. Jsem stálým restaurátorem mladoboleslavkého musea, kdež jsem se zdarem opravil a zachránil přes sto starých a cenných obrazů, dále v kostele dobrovickém jsem restauroval pět krásných oltářních obrazů a 28 překrásných barokových sošek dřevěných, doplňuje utlučené údy a hlavy atd. V poseldní době byla mi  zadána  restaurace 15 velkých oltařních obrazů ke sv. Jakubu v Praze. Jedenáct roků působím na státním zánku v Troji, kde až na tři sály jsem opravil a doplnil malby nástropní Abrahama, Godyna, Marchettiho. Rettenbacha a jiných. Je to velice namáhavá a zodpovědná práce.
Při tom mi ještě zbývá čas, abych se mohl věnovat vlastní práci krajinářské.Působím v létě na Mnichovohradišťsku, kde jsem zhotovil cyklus kreseb „Hrada“ pro Mnichovo Hradiště, cyklus kreseb Valečov, pro školní nakladatelství cyklus originálních litografií a to: Mnichovohradišťsko, Turnovsko a českodubsko a ještě pro sebe několik set olejových obrazů, které bohužel nemoho vystavovat, poněvadž jsou jednak v soukromém majetku v Kanadě, na bývalém vyslanectví v Londýně na konsulátě v Curychu a jinde. Spousta mých obrazů je v soukromém majetku, takže si těžko vzpomínám kde. Také pro pivovar u Fleků jsem namaloval 12 velkých obrazů „Slovenské a České hrady“ které také nelze vystavovat, poněvadž jsou na zdi.
To je tak celkem asi vše, nač jsem si mohl vzpomenout. Ke konci musím podotknout, že jsem mnohdy v životě litoval toho, že jsem musel jako kluk přijít  tehdy  do rány onomu strejci, který mne našel polozmrzlého. Neměl bych sice dnešní radost ze života, ale český národ  by byl také nic neztratil.
Mladý pozorovateli, jenž si přijdeš prohlednou  moje práce, věz, že je to zcela jednoduché malovat a naučíš se to snadno. Nedej na to nic, co jsem ze svých vzpomínek zde uvedl. Mnohým velikým umělcům se u nás vedlo zle a mnohým se ještě hůře povede.
Kdyby snad někdy po létech chtěli moji sourodáci na mém rodném  domě  zasadit  pamětní desku, že se zde narodil ten a ten, nedej na to ani halíř, poněvadž
“VŠECHNA SLÁVA, POLNÍ TRÁVA“                                                                                                                                                 
                                                                                                                                   Karel Brousek

Článek “O BARVIČKÁCH“ je opsán „Katalog výstavy K. Brouska a profesora T. F. Šimova v roce 1941.
K. Brousek zemřel 17.12. 1953 Praha
               
Karla Brouska jsem znala osobně, bydlel v Mostecké ulici  v Praze.  Chodíval k nám do dílny byl to bratr knihaře  J. Brouska, u kterého jsem se učila.  Co jsem tam vezla, si nepamatuji, bylo to v den kdy byl zavražděn Heydrich. Vím, že tam byl zmatek, ale co se dělo jsem nevěděla.
Měla jsem jen  starost, jak se dostanu domů. Jezdil tenkrát jen vlak, byla jsem prvně sama v Praze. (Přišli jsme do Unhoště po zabrání Prachatic).  Ještě hledali prý blondýnky a já blondýna byla. Všichni si oddechli, když jsem se ve zdraví vrátila.
                                                                                                                            N. Stejskalová