SPOLEK HOSTIVÍT Kapličky do kláštera Hájek. Říkal jsem přece, že jsem prožíval příběhy po celý život a že mě některé stály mnoho sil. Začátek tohoto příběhu byl, když jsme se rozhodli obnovit dávno zaniklý spolek Hostivít. který se hodil jako základna pro některá jednání s jinými korporacem a dokonce z litery zákona i s úřady ve věcech ochrany krajiny a přírody. Umínili jsme si totiž, že obnovíme poutní cestu z pražské Lorety do kláštera v Hájku, která zanikla za totáče po zrušení hájeckého kláštera. katastru (Litovice jsou sice spojeny s Hostivicí, ale katastry jsou , víbůh proč,vedeny odděleně). dvě poměrně v širých lánech družstevních pozemků. Zachovaly se na litovickém katastru kapličky další dvě v havarijním stavu na katastru, jaké cestu provázely přibližně po 800 metrech až kilometru. Bylo jich púvodně dvacet, na posledním úseku cesty před Hájkem zbyly dvě (a jedna zřícená - tu se nepodařilo zachránit, přestože se zachovaly kompletní kamenické prvky). Směšný příspěvek ze "střešního fondu"památkového úřadu nepokryl ani potřebný materiál Nebýt dobrovolné práce restaurátorů i "nádeníků", nebyli bychom práci dokončili. Přispěly obce. Další úkol byl ve vytýčení a obnově zaorané cesty a úprava okolí kaplí, rozryté norami lišek .Spoléhali jsme na pomoc obecního úřadu v Hostivici, že nám pomúže oběhnout formality spojené s restitucí pozemkú cesty. Dočkali jsme se odmítnutí a tak jsem trnitou cestu po nejrúznějších úřadech nastoupil já (což ovšem nevadilo obecním bafuňářúm se výsledným dílem chlubit jako příspěvkem k ekologii města). Členem spolku byl v té době náměstek ministerstva životního prostředí ing Aleš Šulc. Jeho přímluvou jsme dostali grant v podobě úhrady k pořízení 120 lipek, které měly nahradit původní alej hrušní podél cesty. Jednalo se asi o 340 000 Kč. Aby se to nepletlo, organizaci nákupu jsem musel provést opět já. Vypsali jsme výběrové řízení (dokonce dvakrát, protože nabídky některých firem zůstaly zapomenuty v nevyřízené agendě příslušné úřednice městského úřadu Hostivice). Naštěstí vítězem byla firma velice poctivá. Když jsem alej předával pracovnici ministerstva MŽP měli jsme v očích slzy oba dva. Aleš také zařídil u známého grometra zaměření cesty, Pomocí byla katastrální mapa z poslední dekády devatenáctého století, kterou jsem našel na půdě bývalého sídla obecního úřadu i MNV.To ovšem nebyl zdaleka konec .Lipky byly v zemi, bylo třeba vyrovnat účet. Rok se chýlil ke konci a z ministersva ŽP peníze nešly. Na moje urgence odpovídala referentka 6P podrážděně.Věc swe vyvinula tak, že peníze byly poukázány dva dny před koncem roku, Byly pro nás ale nedosažitelné, protože peněžní ústavy upozornily předem, že koncem roku žádné finanční transakce neprovádějí. Takže přišel Nový Rok a ze mne se stal neplatič a narušitel rozpočtové kázně . Peníze jsme za stálých urgencích dostali až sedmého ledna. Ještě téhož dne jsem vyplatil naše věřitele a bláhově se domníval, že je vše v pořádku. Nebylo. V únoru jsem byl vyzván, abych do státní pokladny vrátil 380 000 tisíc s pohrůžkou dalšího nárůstu sumy o ůroky z prodlení. Marná moje argumentace, že lipky jsou v zemi, věřitelé vyplaceni, takže nevznikla nezaviněným zpožděním sporné částky nikomu ze zúčastněných žádná škoda. Jediné dvě zainteresované strany byl zahradník a spolek Hostivít, a jediný poškozený byl zahradník, který nedostal peníze ve smluvený čas Pak nastala doba hrůzy. Jakýkoli pokus oblomit finanční úřady, byť podepřené ze všech stran, neměl žádný účinek. Po hrozných třech měsících přišla "milost" .Původně jsem ji nechtěl přijmout, ale pak na domluvu lidí kolem poutní cesty jsem to vzdal. Teď, když mne někdy vezou kolem poutní cesty, se za slzy vůbec nestydím. Z lipek už jsou pěkné lípy, cesta přešla do povédomí cyklistů, vzniklo zájmové sdružení Poutní cesta a má se čile k světu - stará se o všechny kapličky, i ty v Praze 6. Hlavní tahoun je Mgr Katka Pařízková, která u díla byla od prvních průzkumných vycházek, kdy představy o budoucnosti kapliček a celé cesty byly velmi chmurné.. Jiří Pergl
Kapličky do kláštera Hájek.
Říkal jsem přece, že jsem prožíval příběhy po celý život a že mě některé stály mnoho sil.
Začátek tohoto příběhu byl, když jsme se rozhodli obnovit dávno zaniklý spolek Hostivít. který se hodil jako základna pro některá jednání s jinými korporacem a dokonce z litery zákona i s úřady ve věcech ochrany krajiny a přírody.
Umínili jsme si totiž, že obnovíme poutní cestu z pražské Lorety do kláštera v Hájku, která zanikla za totáče po zrušení hájeckého kláštera. katastru (Litovice jsou sice spojeny s Hostivicí, ale katastry jsou , víbůh proč,vedeny odděleně). dvě poměrně v širých lánech družstevních pozemků. Zachovaly se na litovickém katastru kapličky další dvě v havarijním stavu na katastru, jaké cestu provázely přibližně po 800 metrech až kilometru. Bylo jich púvodně dvacet, na posledním úseku cesty před Hájkem zbyly dvě (a jedna zřícená - tu se nepodařilo zachránit, přestože se zachovaly kompletní kamenické prvky). Směšný příspěvek ze "střešního fondu"památkového úřadu nepokryl ani potřebný materiál Nebýt dobrovolné práce restaurátorů i "nádeníků", nebyli bychom práci dokončili. Přispěly obce. Další úkol byl ve vytýčení a obnově zaorané cesty a úprava okolí kaplí, rozryté norami lišek .Spoléhali jsme na pomoc obecního úřadu v Hostivici, že nám pomúže oběhnout formality spojené s restitucí pozemkú cesty. Dočkali jsme se odmítnutí a tak jsem trnitou cestu po nejrúznějších úřadech nastoupil já (což ovšem nevadilo obecním bafuňářúm se výsledným dílem chlubit jako příspěvkem k ekologii města).
Členem spolku byl v té době náměstek ministerstva životního prostředí ing Aleš Šulc. Jeho přímluvou jsme dostali grant v podobě úhrady k pořízení 120 lipek, které měly nahradit původní alej hrušní podél cesty. Jednalo se asi o 340 000 Kč. Aby se to nepletlo, organizaci nákupu jsem musel provést opět já. Vypsali jsme výběrové řízení (dokonce dvakrát, protože nabídky některých firem zůstaly zapomenuty v nevyřízené agendě příslušné úřednice městského úřadu Hostivice). Naštěstí vítězem byla firma velice poctivá. Když jsem alej předával pracovnici ministerstva MŽP měli jsme v očích slzy oba dva. Aleš také zařídil u známého grometra zaměření cesty, Pomocí byla katastrální mapa z poslední dekády devatenáctého století, kterou jsem našel na půdě bývalého sídla obecního úřadu i MNV.To ovšem nebyl zdaleka konec .Lipky byly v zemi, bylo třeba vyrovnat účet. Rok se chýlil ke konci a z ministersva ŽP peníze nešly. Na moje urgence odpovídala referentka 6P podrážděně.Věc swe vyvinula tak, že peníze byly poukázány dva dny před koncem roku, Byly pro nás ale nedosažitelné, protože peněžní ústavy upozornily předem, že koncem roku žádné finanční transakce neprovádějí. Takže přišel Nový Rok a ze mne se stal neplatič a narušitel rozpočtové kázně
. Peníze jsme za stálých urgencích dostali až sedmého ledna. Ještě téhož dne jsem vyplatil naše věřitele a bláhově se domníval, že je vše v pořádku. Nebylo. V únoru jsem byl vyzván, abych do státní pokladny vrátil 380 000 tisíc s pohrůžkou dalšího nárůstu sumy o ůroky z prodlení. Marná moje argumentace, že lipky jsou v zemi, věřitelé vyplaceni, takže nevznikla nezaviněným zpožděním sporné částky nikomu ze zúčastněných žádná škoda. Jediné dvě zainteresované strany byl zahradník a spolek Hostivít, a jediný poškozený byl zahradník, který nedostal peníze ve smluvený čas
Pak nastala doba hrůzy. Jakýkoli pokus oblomit finanční úřady, byť podepřené ze všech stran, neměl žádný účinek. Po hrozných třech měsících přišla "milost" .Původně jsem ji nechtěl přijmout, ale pak na domluvu lidí kolem poutní cesty jsem to vzdal.
Teď, když mne někdy vezou kolem poutní cesty, se za slzy vůbec nestydím. Z lipek už jsou pěkné lípy, cesta přešla do povédomí cyklistů, vzniklo zájmové sdružení Poutní cesta a má se čile k světu - stará se o všechny kapličky, i ty v Praze 6. Hlavní tahoun je Mgr Katka Pařízková, která u díla byla od prvních průzkumných vycházek, kdy představy o budoucnosti kapliček a celé cesty byly velmi chmurné.. Jiří Pergl