Josef Brousek - Umělecké knihařství

            Josef Brousek
                           Umělecké knihařství
úvod
Mezi rodáky a přáteli města Unhoště je málo těch, jejichž pověst se rozšířila dále, než jsou hranice regionu, jehož středem je starobylé město Unhošť. I mezi  nimi má Josef Brousek výsadní postavení. Jeho pracovní postupy a metody, novátorství v oboru, pedagogická činnost, uložená v nespočetném množství článků, návodů publikací je dodnes zlatým dolem zkušeností jeho dnešních kolegů.  Spolu s tím, co jako učitel vložil do svých žáků v kurzech, které spolupořádal,   to udržuje jeho pověst živou.

Brousek nebyl jen knihvazač a ozdobník, jak se v jeho létech obor nazýval. Je dodnes uváděn mezi vynikajícími bibliofily a sběrateli. Přispěl i tomuto druhu ušlechtilé zábavy svými soukromými tisky a naopak, čerpal z něho podněty pro svou práci. Jestliže jeden z jeho kritiků mu vytýká, že ničím nepřispěl k vývoji umělecké vazby, pak je to holé neporozumění jeho snah. Kniha pro něho byl živý organizmus, určený ke čtení, ne k ozdobě. Předmět, který stokrát vezmeme s potěšením do ruky, k v němž, stokrát znovu čteném, sledujeme, jak autor zachází z jazykem, jak fabuluje pro svoji i čtenářovu radost. Vazba, úprava, výzdoba nesmí potlačovat tuto stránku díla, udělat z něho fetiš, výstavní kousek, kterého se příliš nedotýkáme asi tak, jako nádherné, broušené číše z  vytriny  proti sklínce, na první pohled prosté, neokázalé, jejíž ušlechtilý tvar dává vyniknout chuti, vůni  vzácného obsahu a násobí potěšení z něj.

Brousek byl také plnokrevný člověk s přednostmi i vadami. Věrný přítel, dobrý společník, milovník zvířat. Koluje o něm spousta zkazek o příhodách úsměvných i nepříliš veselých. Bylo by škoda, aby zapadly, dokreslují jeho postavu. Proto jsme se rozhodli v rámci úvah, jak naložit s jeho památkou, napsat tuto skromnou  knížku. Jsme přesvědčeni, že je to jediná forma, jak zachytit na jednom místě fakta o tak mnoho  stranném  košatém,  bytí tohoto vzácného člověka pro dnešní i budoucí obyvatele Unhoště a nejen pro ně, Tím spíše, že autorka je poslední vyučenkyní Brouska  - knihvazače a znala ho důvěrně z každodenního styku po mnoho let.
                                                                                                     Stejskalová, Pergl
                    
Rodina, dětství, jinošství
 
.Josef Brousek se narodil ve Velkém Přítočně číslo 7. Jako čtvrté dítě v rodině   Josefa  Brouska a jeho ženy Emilie. Byl jedním z dvojčat, druhý chlapec dostal jméno František , v postavách,  které se objevují kolem Josefa Brouska   i ve vzpomínkách jeho přátel vůbec nevyskytuje a víme jen, že si v mladém věku vzal život z nešťastné lásky.  Ani o jeho dalších sourozencích kromě bratra Karla nic nevíme. Měl mít sestru,provdanou Maříkovou, bydlící v jejich rodném domku..

Otec, Josef, vyučený krejčím , si v Přítočně zařídil živnost svého řemesla,  konkurence nestačily k existenci početné rodiny.  S manželkou Emilií zplodili šest potomků.  Pověsti,  že  Emilie pocházela z šlechtického rodu  se zdály  dosti nevěrohodné. Křestní list novorozeného Brouska to potvrdil. Matka Josefa Brouska je Emilie byla za svobodna  Emilia  Kfellnerová ze Sachsengrünu, dcera nadlesního  z Chotěboře Karla Kfellnera ze Sachsengrünu a matky,  rozené Guha z Teplé Z nejrůznějších pramenů jsme zjistili, že nejznámější  člen rodu ze Sachsengrünu byl baron  Jan Kfellner ze Sachsengrünu, infulovaný  prelát (nejen s právem nosit  „infuli“ – mitru, ale i vybavený některými privilegiemi, které ho stavěly téměř na úroveň biskupa). Působil kolem  poloviny 18. století v Českém Krumlově v blízkosti knížete Josefa Adama Schwarzenberka,  Účastnil se bohatého společenského života tohoto velmože a byl dokonce svobodným zednářem   Otec Emilie byl nadlesním v Chotěboři. zřejmě na panství  Josefa Dobřenského z Dobřenic, lidumila, vlastence,  mecenáše. Bývalo   údělem potomků zchudlých rodů, že hledali kariéru v armádě, církvi nebo v lesnictví.

Otec Josefa Brouska, taktéž Josef, byl synem havíře .   Matka,  rozené Svobodové, byla také z Velkého Přítočna,
Dokonce ze stejného čísla 7. Snad to dokazuje, že obě rodiny prarodičů Brouska bydlily v nájemním domě..,
 Kde se Josef a Emilie  seznámili a co přispělo k vyrovnání tak rozdílného sociálního původu, už asi nikdy nezjistíme. .Na fotografii Brouskových rodičů ale  Emilie vyhlíží jako mnoho venkovských matek té doby a marně pátráme po nějakých rysech, které by ji od nich odlišily.

V době, kdy  Josef Brousek přišel na svět, měl jeho otec krejčovskou firmu v čísle 7 ve Velkém Přítočně,.ale řemeslo skomíralo. Měl sice v okolí dostatečnou klientelu a úspěšně se vyrovnával  i  s konkurencí konfekce, neuživil touto prací rodinu, hlavně proto, že pracoval na úvěr, peníze přicházelo po žních, nebo po řípách, tak jak zemědělské okolí Přítočna dostávalo zaplaceno za úrodu. Materiál ale nakupoval průběžně  musel a k tomu neměl dost volných peněz.
Po neúspěchu krejčovské živnosti se stal písařem u advokáta JUDr. Peterky v Unhošti s měsíčním platem 25 zlatých. To nebylo tak málo, sneslo to srovnání s platem učitele   (ten byl ale obvykle doplňován varhanictvím, hudbou a písařením)
 Bylo to ale na hranici chudoby při tak početné domácnosti. Proto i on doplňoval výdělek funkcí vážného pro cukrovar na nádraží. Bylo to placeno dobře: dva zlaté denně, ale trvalo to jen po dobu kampaně od října do vánoc, po vánocích ještě tři homole cukru – Ani to nestačilo, a tak U Dr. Peterky (tam mu pomáhali oba  synové, Karel i Josef při písařských pracích, Nebylo psacích ani rozmnožovacích strojů a tak se akta musela  ručně opsat, kolik úřední šiml požadoval kopií)  Tak otec mohl  po práci v advokátní kanceláři.putoval po vsích, kde zastával funkci obecního tajemníka . Konečně v této funkci zakotvil ve Velkém Přítočně, což mu poskytlo dostatek prostředků k obživě rodiny. Velké Přítočno byla bohatá ves a jeho sedláci byli kavalíři.  Jisté je, že k úřednické činnosti musel Brouskův otec mít jistou intelektuální výbavu. , takže kulturní úroveň rodiny byla zřejmě vyšší než tehdejší průměr.

Vše, co o době Brouskova dětství víme, je  čerpáno analogií z půvabné vzpomínky staršího z bratří, Karla. Bratři  vyrůstali  jako mnoho jejich vrstevníkú té.doby na malé vesnici.   Museli pomáhat s výživou rodiny. Vedle „intelektuální“ účasti na otcově práci jistě pásli husy, kozy, sbírali klásky po žních, paběrkovali brambory na podzim. Byli s přírodou a jejími proměnami v průběhu roku daleko více spjati, než dnešní děti. Možná, že to byl vliv tohoto prostředí, který probudil v obou bratřích smysl pro krásu, cit pro řád věcí a cílevědomé usilování o možnost nadání  uplatnit. Jestliže Karel, pozdější akademický malíř, vzpomíná, jak využil každé příležitosti  aby se dostal k papíru, barvám, kreslení a malování, je možné uvažovat, že i Josef měl o své životní pouti od mala .určitou představu.

Základní vzdělání dostal Josef v obecné škole ve Velkém Přítočně, tam, jak bylo obvyklé zůstal v páté třídě ještě další dva roky, než přešel do Unhoště na měšťanskou školu do třetího ročníku. Bylo to v době ředitelování vzácného pedagoga  Josefa Melichara, kantora, jaké zrodilo národní obrození ,  který ve svých žácích viděl příští občany a dovedl v nich probouzet   lásku k historii, smysl pro krásu i chuť k veřejně prospěšné tvořivé práci.

 Po absolvování základního vzdělání nebylo na další studium pomyšlení. Nebylo mnoho oborů, které by nadanému chlapci přineslo uspokojení. Nejlépe představám o budoucnosti Brouskovi  vyhovovalo  knihařství., jak pro blízkost ke knihám, tak i pro čisté, oku lahodící  výsledky knihařovy práce.  Na  rozdíl od  mnohých manuálních oborů,  knihařství  vyžaduje  i jistý podíl vlastní tvořivosti.Rodiče byli blízkostí učebního místa rovněž spokojeni., protože příležitost poskytla Unhošť a knihařství Emanuela Hofbauera. Do učení nastoupil Brousek  15. července 1897.
 
Učednická  i „učňovská“. léta.
 
Učební mistr Josefa Brouska, Emanuel Hofbauer byl znamenitý člověk, ne však řemeslník. Byl vlastně vyučen čalouníkem a ke knihařině neměl žádný vztah. Malý papírnický krámek, který skrovně Hofbauera živil, byl mnohdy tribunou, na níž se scházeli přátelé a probírali všemožné, od politiky, přes kulturu až ke sportu. Jako mistra si Brousek Hofbauera nemohl příliš vážit, dokonce říkal, že za to, co se od něho naučil, neměl dostat ani výuční list. Kde mohl přijít k některé slušněji vázané knize, doslova ji prohmatal, aby přišel na kloub řemeslným trikům, které ke knihařině patří. Určitě uměl při dokončení učební doby více než jeho mistr. O Brouskově povaze svědčí, že s Emanuelem Hofbauerem ho po celý zbytek  života pojilo upřímné přátelství, nezkalené zklamáním z učňovských let. Přátelům to někdy posloužilo k škádlení obou, ale dobrácký bručivý Hofbauer i klidný, vyrovnaný Brousek to s úsměvem odmítali a nic to nezměnilo na jejich přátelství.

Brouska a bylo nutno hledat uplatnění.

Na svá učňovská léta vzpomíná Brousek nepříliš nadšeně. Dílnička, kde se učil,  byla zařízena velmi chudě, bez strojů, vše se dělalo ručně, knihy se ořezávaly hoblíkem. Na dotazy o knihařských praktikách prací, dělaných mimo dílnu, mistr, vyučený čalouník,  neuměl odpovědět, neznal je. Většinou ho zaměstnávalo papírnictví a tak Brousek pracoval jako samouk. Navštěvoval i pokračovací školu v Unhošti a nebyl příliš s výukou spokojen, Chodili do ní učni všech oborů a tak se kreslily šrouby, vazby krovů, krejčovské střihy, ale nic z jeho oboru – pochopitelně, byl tu svého řemesla jediný. 15. července roku 1900, po třech létech  se proměnil učeň Brousek v tovaryše
Škoda, že musíme zestručněním setřít půvab Brouskova vyprávění o svých učednických a počátku tovaryšských let, kromě bohatosti jeho jazyka z něho čiší zaujetí a systematičnost jeho přípravy na mistrovství v oboru.

Brousek sbíral drobty knihařského kumštu kde se jen dalo. Poslal-li mistr knihy k svázání do Prahy, protože byly nad síly firmy, když přišly svázané zpátky, byl Brousek okouzlen a dlouho vazby prohlížel. A zkoumal přesto,  Později poznal,že to nebyly vrcholy řemesla, ale nad výrobky Hofbauerovy dílny trčely do oblak..  Byl to mezník v jeho životě, který mu ukázal další cestu. Pokoušel se vazby napodobit, ale nezkušenost, malá zručnost i materiál, který používali v dílně, ,nedával dobré výsledky. Brousek píše, že mnohdy bylo to úsilí o zdokonalení k pláči, ale byla to často i humoreska.  Když mistr musel pro nával práce přijmout dělníka, Brousek byl u vytržení nad tím, co tovaryš předváděl, ale odkoukat moc nemohl, hoch si tajemství držel pěkně pro sebe, Ke konci učení,  spíše náhodou se Brousek dostal k německým  knihařským časopisům. I když jeho němčina skončila na úrovni měšťanky, poučil se z nich o věcech,  o kterých neměl dosud ve své knihařské praxi tušení. Zvláště mu pomohla v Lipsku vydaná kniha „Marmorenkunst“ o výrobě mramorovaných potahových papírů, kterou  si na základě reklamy v časopise objednal. V té době nastoupil do prvního místa a musel vyslechnout mrzutou pravdu, že z řemesla nic neumí. To byly ostruhy, které ho pobídly k odchodu z  místa už po týdnu a k experimentování. Sletoval plechový pekáč, od otce dostal peníze na barvy a štětec. Horečné úsilí mělo dobré výsledky a brzy Brousek uměl mramorovat lepší než dělník u učebního mistra.

Při hledání druhého místa se pochlubil, že umí mramorovat a byl přijat.. V dílně bedlivě sledoval všechno, co mu nedalo učení a všechen volný čas se zdokonaloval v řemesle. Kreslil, zkoušel různé drobnosti. Líbily se mu venkovské dílny, kde mohl zůstat po práci a  učil se: tenčení kůže, zdobení linkami a razítky a hlavně   zlacení. Hledal práci hlavně v dílnách, které mu odkrývaly taje řemesla, které mu učební pán v Unhošti při nejlepší snaze nemohl poskytnout. Tak Brouskova tovaryšská léta byla vlastně tou pravou učební dobou, proloženou vlastními pokusy a snahou po dokonalosti . V  roce 1907 se přihlásil do mistrovského kurzu, pořádaném  v  technologickém muzeu v Praze.  Byl přijat a to byl druhý zlomový bod v jeho  životní dráze. Tady se seznámil s vrcholnými praktikami knihařského řemesla. Ovládl ornamentální zlacení a mnoho jiného. Tyto praktiky mu umožniliy volit zaměstnání v dílnách čím dále vyšší řemeslné úrovně. Poučen, dosáhl takového stupně řemeslné dovednosti,  že mu umožnila vymýšlet a tvořit vazby dle své invence a práce na přikázaném díle mu přestala vyhovovat. Musela nutně přijít doba vlastního podnikání, která mu poskytla svobodu.. 

Počal se rodit Brousek – umělec.         
Můžeme sledovat jeho řemeslný růst na zachované pracovní knížce a k strohým údajům a běhu let připojit komentář, který podá  dokonalý přehled.

Než přistoupíme k rozboru dat, podívejme se jak Brouska viděl obecní úřad ve Velkém přítočně. ( Z toho, co se říkalo shora o jeho otci, je velmi pravděpodobné, že pracovní knížku mu jménem obecního úřadu vydával jako obecní tajemník – vlastní otec). Podle ní Brousek byl v době vydání – 12.1.1901 svobodný, římskokatolického vyznání . Tělesné znaky: Postava prostřední, obličej kulatý, vlasy kaštanové, oči šedomodré, ústa souměrná, nos tupý. Není to zrovna na identikit, ale poznáváme alespoň základ Brouskovy fysiognomie. Také z toho můžeme s jistotou říci, že Brousek, jak je v pracovní knížce uvedeno, ve škole ve Velkém Přítočně strávil sedm let a v Unhošti navštěvoval až III. ročník. Jistě musil do měšťanky vykonat nějakou zkoušku, která potvrdila schopnost pokračovat na vyšším stupni školy. Svědectví o tom, že roky v páté třídě před ukončením školní docházky nebyly nutně méněcenné.

K vlastním údajům pracovní knížky:
- Víme již, že u Hofbauera v učení byl od 15.7.11897 do 15.7.1900.

- Jako tovaryš nastoupil po třech dnech na jistě předem dojednaném místě u mistra Josefa Heyla v Ůstí nad Orlicí. Zřejmě na inzerát , proto tak daleko. Celý život byl Brousek zdatný cyklista a tak můžeme předpokládat, že i přes půl Čech se Brousek vydal na kole. Pracoval zde od 18.7.1901 ddo 18. října 1901.  Je to  asi ono místo, kde Brousek vyslechl ostrou kritiku své řemeslné zdatnosti a odešel. Říká-li v pamětech, že to bylo po týdnu (a ve skutečnosti to byly čtyři měsíce), to je buď nadsázka, nebo prodleva ve vedení pracovní knížky. V každém případě odešel na vlastní žádost a ostal dobrý posudek.
- Další zápis v pracovní knížce se vztahuje až k   březnu 1901. Není to doba „odpočinku“, ale právě onen čas, kdy se Brousek doma ve Velkém Přítočnu učil mramorování.

18. března 1901 nastupuje  u Vojtěcha Rady na Kladně. To je ono místo, kde Brousek bodoval uměním mramorovaných potahových papírů.  Tady strávil necelé dva roky do 30. ledna 1904. Odešel na vlastní žádost. Zřejmě už mu kladenská dílna neměla co dát.

- Od 15. února 1904 nastoupil u Augusty Kroupové ve Slaném, kde zůstal do 15. října 1904.  V obou místech zřejmě Brousek intenzivně pracoval hlavně na osvojení zlatičského kumštu. Proto také se vyhýbal dílnám s intenzivní pracovní náplní a jak říká, vyhledával venkovské dílny, kde mohl trávit i volný čas experimentováním.
Svědčí o tom, že dosáhl dobrých výsledků svého sebevzdělání, že konečně přijímá místo u mistra Františka Nožičky na Smíchově jako ruční zlatič ! Končí zde 7.ledna 1905. Dostává výborné vysvědčení a doporučení s tím, že odchází na vlastní žádost.

Odchází kam?
- Zpět ke svému učebnímu mistrovi Emanuelu Hofbauerovi do Unhoště, už ani ne jako nezkušený tovaryš, ale jako aspirant na mistrovství v oboru. Můžeme uvažovat, že právě nevýkonná dílna poskytla Brouskovi dosti času na další vzdělávání, nejen v oboru. Stráví tu – doma, od 1.7.1.1905 do 19.9.1908.  Blízkost Prahy umožňuje mladému  Brouskovi množství příležitostí, které plně využívá. Výstavy, koncerty, divadlo – vše co může hlavní město poskytnout vnímavé duši. Jistě poskytuje doba strávená u Hofbauera čas i k návštěvě mistrovského kurzu, o němž mluví Brousek jako mezníku své knihařské kariéry, ale i možnost poohlédnout se po možnostech, které skýtá malé okresní město s velikým zázemím i možnost pracovat pro středisko kulturního života – Prahu. Zraje v něm poznání, že jen vlastní firma mu umožní plně využít čas k tvůrčí práci a k uplatnění všeho, co tak intenzivně z řemesla vstřebal i zaručí slušnou existenci pro něho i eventuelní rodinu. V  posudku má nejen chválu, ale i zmínku, že odchází jako dílovedoucí. 21.září 1908 nastupuje v této funkci jak ruční zlatič  u Josefa Všetečky, knihařství Praha Spálená 29.Setrvá ve svém  posledním tovaryšském místě do 1.května 1909.
 
                                                                                                         Stejskalová - Pergl