Pokračování vzpomínek 2

Pokračování vzpomínek mojí matky rok 1920- 1938               
Pepa Malý se vrátil  jako ruský legionář, ale vrátil se jeden z posledních, takže se nemohl do nikam. Žádosti posílal na všechny strany, ale vše obsazeno. V létě dělal u sedláků, v zimě chodil na paseky v lese a zásoboval  rodinu  dřívím na celý rok. V roce 1922 přišel i nám a tak jsme se  blíže poznali. Chodili jsme spolu  rok a 12. listopadu 1923 jsme se vzali. Svatbu jsme měli v Roudnici na  úřadě. Pracoval jako zedník v cukrovaru. Já jsem  měla 14.000. K výdělku jsme přidávali z mého věna na živobytí. Psali žádosti a čekali, že se snad něco uvolní.
 
Konečně v listopadu 1924  dostal  příkaz, aby se dostavil do Prahy na prohlídku, byl přijat k policii. Než se vrátil z Prahy, přišel dopis, aby nastoupil 2. prosince v Kolíně, že je přijat k finančnímu ředitelství. Rozhodoval se, k policii měl nastoupit až 1.ledna 1925. Byl u nás můj děda Horáček a ten poradil, aby nastoupil v Kolíně. Když se mu to nebude zdát může 1. ledna nastoupit k policii.
 V Kolíně byl přijat a poslán do Kouřimi, jako berní vykonavatel. (exekutor). Byl šťastný, práce dost a bavila ho. Ve všem mu pomáhal ředitel Hlaváč.
Bydlel v Dubové ulici u nějakého hajného – pensisty, jako podnájemník, snídani měl v nájmu. Na obědy chodil do hostince u Brejchů. V srpnu našel byt, 1. září 1925 jsme se stěhovali do Kouřimi. V dubnu 1925 se nám narodila dcera  Naděžda, byli jsme tří členná rodina. Začala jsem hospodařit ale nebyla jsem znalá života ve městě. A tak se mi nedostávalo peněz. Plat  nebyl  tak velký jak se zdálo. Na vesnici se žilo jinak než ve městě. Doma bylo mléko, brambory, chléb, omastek a maso. Když se muselo vše koupit bylo to málo. Tenkrát ale lidé věřili, tak nám dávali na dluh. Přidali na platě, takáme něco zaplatili a tak to šlo dál. Na první dítě jsme dostali 100 korun. Nezaměstnanost vzrůstala, obchod  váznul a  obchodníci se snažili všelijak. Byli rádi i když jsme přišli na dluh.
Po třech létech se nám narodil syn Jaroslav, to zvýšili plat o 80 korun měsíčně.. Zdálo se jako by se poměry zlepšily., ale jenom zdálo, za nějaký čas se zase zhoršily. To bylo republice  10 let. Různé strany začínaly vystrkovat rohy a ohřívat si polívčičku, ale Masarykova síla a rozum držela vládu a strany v mezích slušnosti a možnosti.
V roce 1929 se nám narodilo třetí dítě, dcera Miroslava. Na Mirku už přídavek nebyl, takže jsme se museli dělit. Já jsem onemocněla, potáže se žaludkem a celková slabost. Dr. Řehák chtěl, abych šla na léčení do Prahy na Masarykovu ligu proti tuberkulóze, Nemohla jsem, co by bylo s dětmi!
Manžel vařil  co mohl. Psal lidem žádosti o slevu na daních, ti mu dávali různé věci, abych si mohla přilepšit. Bylo to máslo, tvaroh, vejce, maso, holubi, kuřata a tak jsem se trochu sebrala. Doktor Řehák rozhodl, že musím mít v pořádku zuby, trpěla jsem záněty okostice a nechutenstvím. Měla jsem snížení dělohy. Zuby mi vytrhal, rok jsem byla bez zubů a při tom jsem kojila dceru. Nebyla jsem v pořádku, hubená sešlá. Po roce mi zuby nasadil umělé,  stály 720 korun splácela  jsem je po 20 korunách měsíčně.
V roce 1934 byla jsem v jiném stavu. 9. října v době kdy zavraždili  jugoslávského krále Alexandra a jeho ženu (ne  francouzského ministra zahraničí  Barthoua poz. písaře).   Narodila se dcera Hanička, jako čtvrté dítě.
Můj stav se hodně zlepšil, těhotenství mi prospělo. Vnitřnosti přišly  do správné polohy, měl a jsem chuť k jídlu a začala přibírat na váze.. Dr. Řehák měl radost, že se mu podařilo mne vyléčit. Když mně přišel po porodu navštívit, chtěl abychom  mu Haničku dali za vlastní, že oni mají dva chlapce a že by jeho žena byla šťastná. To nešlo, byla by měla všechno, ale máma je máma. 
 
Tam jsme poznali komunisty
Nežli se Hana narodila, doporučoval mi lékař výměnu bytu, ten co jsme měli byl špatný, vlhký, studený, xyolitové podlahy. Dali nám byt v 1.poschodí, ale žinil se Hejtmánek, dal 100 korun Cikánovi, který  měl  jako komunista na městském úřadě rozdělování bytů, ten nám dekret na byt zrušil a přidělil byt Hejtmánkovi. Ten byt který jsme měli nám vysokomyslně ponechal. Odstěhoval se z 1. poschodí Blecha 1. Září do Kolína. Lékař sám žádal o přidělení bytu, že se blíží den porodu, ale klíče nikde. Hledali jsme klíče, měla je uklízečka, že mám klíče nedá.  Přišel druhý komunista Záruba , který dohonil Cikána, ten vyzvedl klíče a nám je přinesl. Nejdříve prohlédli byt,, nebyl v pořádku. Rozbitá okna, na kamnech popraskané tály a ještě jiné nedostatky. Zálohu když se Blecha stěhoval  si vyzvedl. Bylo to 100 korun, vše musel uvézt do pořádku. Jak se s tim  přestupkem vypořádal  Cikán , nevím. To bylo 28. září 1934. My jsme na jeho žádost mu museli  vyplatit  30 Kč za prozahálení času v práci. Bylo-li  to  správné,  nevím. My jsme se přestěhovali a 9. října  se  narodila Hana.  V tom bytě jsme  bydleli dva roky, něž byl manžel přeložen do Prachatic.  Rodiny s více dětmi měli posílit  pohraničí proti Němcům.
 
Již v 37 roce začali henleinovci vystrkovat růžky. Život v  Prachaticích byl plný vzruchu a nepříjemností. Mělo se optovat. V Prachaticích bylo 60% Čechů. 1.Máje pochodovali s českými organizacemi i Němci, sociální demokraté, kteří soukmenovcům nepřáli a nevěřili. V únoru zabrali Rakousko a přišli jsme na řadu my. První máj byl bouřlivý. Čechů se sešlo hodně, Němci svým chováním narušovali klidný chod oslav. Strhávali naše vlajky, provolávali svá hesla „ Ať žije Hitler“ napadali naše občany Policie se k ním stavěla slušně, bylo po klidu.Pracovala jsem, šila rukavice pro vojáky. Našívala na rukavice voskované plátno. Byla jsem jedna z prvních šiček, našila 100 párů za týden, za které jsem dostala 70 Kč, ale to jsem dokázala za pomoci svých dětí, než odchazly do školy mi navlékly hodně jehel, abych se nezdržovala. Naďa obstarávala nákup, třeba že velmi kulhala, když přišla ze školy vzala nůši na ramena a šla  do lesa na kůru, šišky a  různé  klacíky s kterými se dobře topilo. V Prachaticích bývaly kamna na dřevo. Chodili jsme na borůvky, houby, maliny,  lesní plody. Paní Němcová žádala  syna aby jí  nosil čerstvé borůvky za čtvrtlitrový hrneček  mu dávala  1 korunu.  Říkala „apetitlich“. V době hub doběhly děti za kasárna do lesa a přinesly houby na oběd.
 
V září  bylo už zle. Manžel byl 3. října ještě na výkonu v jedné německé vesnici, jméno si již nepamatuji, prodával tam jalovici za dlužné daně.. Šila jsem rukavice a o děj se nestarala. Až se z  berního úřadu se chodili ptát, zda je manžel doma. Věděli dobře  jak to  vypadá,  měli o něj strach. Vrátil se a vše dobře dopadlo, nic se mu nestalo. Řekli, že do večera musíme opustit Prachatice, na nádraží jsou přistaveny vagony, každá rodina má půl vagonu a v půl deváté večer se odjíždí. My jsme  čekali až se otec vrátí.
 
(Naďa:  nemohu si odpustit, jak otec si nejprve lehnul mezi ty rance a usnul, asi to nebylo na dlouho. Mezi tím sourozenci,( bylo  jim 11 a 10 let) přivedly kulhajícího vojáka, který  sám už sotva chodil. Naší pomoci nás odstěhoval na nádraží. Bydleli jsme  v prvním pochodí na  dlouhé  chodbě, ještě 30 schodů. Hodně jsme se nadřeli.(Vojáci bydleli blízko  ve stodole s koňmi, Sláva s Mirkou je navštěvovaly. Nosily jim  buchty, bramborovou polévku, tak co máti uvařila. Možná, že to byl jeden z těch vojáků, kdo se nad nimi smiloval).
 Dojeli jsme do Čičenic kde jsme strávili skoro celou noc a rána v půl sedmé jsme vystoupili na nádraží v Protivíně. Pršelo jen se lilo, byla zima nevlídno. Ubytovali nás na zámku, byl pronajímán na letní byty. Dobře se hodil, bylo dost místností a postelí, takže jsme měli kde spát. Děti chodili do školy, za 14 dní  jsme se stěhovali do Unhoště., kam byl manžel přeložen na berní úřad. Od 22.října 1938 bydlíme v Unhošti. Lidé zde byli zlí, vytýkali nám, že jim ujídáme chleba.
                                                                                         Anna Malá - Čmejlová