Vzpomínky

Vzpomínky moji maminky na staré časy,  od roku  1900 až do roku 1920
.
Dnes se říká zlé časy. Neměli jsme všelijaké věci na práci, ale přemýšleli jsme o tom jak co udělat, aby práce byla čistá, pořádná, poctivá , co nejlépe a brzy udělaná. Již jako děti jsme se snažily, o nejlepší výkon, věděli jsme,  že budeme pochváleny a za pochvalu jsme udělaly vše pro spokojenost rodičů.
Vzpomínám na moji babičku, která mně jako  desetiletou  učila drhnout podlahu. Dva škopíčky vody, z jednoho jsem drhla, tam byl hadr – věchet ze slámy, neb rýžový kartáč. V druhém zase hadr a voda na oplachování. Podlaha musela být vydrhnutá,
 čistá jako stůl. Při práci jsem si zpívala.Nerada jsem myla nádobí. Maminka řikávala, musíš ho mýti tak dlouho, až se ti bude líbit. Potom to půjde lehce. S chutí do toho a půl je hotovo.
 
U Labe byl náš život. Měli jsme na hlídání husy, ale často jsme o nich ani nevěděli, až když večer strážník bubnoval, že má tolik a tolik hus ve chlívku. Tam je zahnal hospodář, který je nachytal na svém poli.  Tu jsme šli smutně domů, pro po karání, že husy jsme nehlídali. Museli rodiče zaplatit  pokutu a husy jsme dostali.
My děvčata,  ale i chlapci, jsme měli tolika práce, že na husy jsme zapomněli. Žily jsme tam  jak  vodní víly, rusalky, princezny. Z různých listů svlačce lupenů velkých a malých jsme si různými trny sešpendlily obleky. Ověnčily se  věnci z různých květin. Chlapci si hráli na vodníky, rybáře, plavali na prknech, chytali ryby. Práce jsme měli hodně a hodně. Večer se nám nechtělo domů. Byl tam převozník, který nás trochu hlídal. To bylo do doby než bylo Labe zregulováno. Dnes je Labe nečisté, nezdravé voda špatná.
 
 Narodila jsem se v malé vesnici u Roudnice n/L, v roce 1900. Bylo zde tenkrát 65 čísel, vesnice je dlouhá, než jí přejdeš pěšky, trvá to hodinu. Začínala myslivnou a končila lisem. Měla jsem ještě tři bratry, Josefa, Antonína a Václava. Rodiče se přestěhovali do  Kyškovic z Černěvsi. To vyprávěla maminka, že to bylo v roce 1896 , kdy koupili v Kyškovicích  barák č. 5, ten je už přestavěný. Měli jsme krásný výhled na Labe které se vine jako stuha a spěchá dále do Drážďan a Hamburku.
 
V dálce 2 hodin je hora Říp, kam jsme rok co rok chodili na pouť Je to první pouť v okolí po svátku svatého Jiří. Chodili jsme pěšky, což bylo pro nás daleko, ale šli jsme. Můj bratr byl o 4 roky starší, nežli já a měl jiné zájmy. Navštěvoval statky, kde byli kočové  a  voláci.  Kočové jezdili s koňmi a voláci vodili voli. Navedli jej, aby až půjde mamince pro něco do Roudnice nakupovat. Schoval si nějaké peníze, které mu obchodníci dali nazpět. On poslechl a peníze si zahrabával na zahrádce. Přišla řipská pouť. Teta která pocházela z Rovného pod Řípem, že prý nás vezme na pouť. Šly jsme dostaly jsme se na Říp. Od rodičů jsme dostali každý šesťák, to bylo 20 haléřů, dva krejcary jsme museli mít na přívoz a 8 krejcarů jsme měli na útratu. U tetiny sestry jsme se najedli koláčů a šli jsme nahoru. Bratr Pepík šel na každý kolotoč a já s ním, koupil mi panenku. Teta se divila, že má tolika peněz, utrácel vesele a za mě platil. Teta v pondělí než přišel bratr ze školy to řekla mamince. Maminka vyzpovídala mně, kde Pepík vzal tolik peněz, ale já jsem nevěděla. Maminka byla rozčílená. Upekla vdolky a ty Pepík hrozně rád. Mazané s povidly a sypané tvarohem polité smetanou. Pepík přišel ze školy s ohromnou náladou, hnal se na vdolky. Maminka ho zakřikla: ne řádné vdolky nadostaneš, až řekneš kde jsi vzal peníze, co si včera utrácel.. Nechtěl říci, šel spát bez večeře. Ráno kápnul božskou. Dostal ponaučení u snídaně, zákaz návštěv ve statcích a dal si pozor.
 
Vzpomínám na sklizeň vína. Na vinobraní přijížděli z Roudnice, kníže s kněžnou a jejich celá rodina. Bylo vždycky pozdvižení ve vsi. Kněžna a kníže přijeli v kočáře, jejich děti na koních a služebnictvo. Stála jsem ve špalíru s vdolkem v ruce, děda stál vedle mě. Kněžna nechala zastavit a žádala mně o vdolek, ale já jsem jí vdolek nedala. Děda mně pochválil, že ona si může nechat vdolky upéci doma, kolik chce.
 
V prosinci v roce 1904 začala maminka prodávat. Na domku udělali úpravy, přestavěli z černé kuchyně místnost a z té nehezčí místnosti udělali krám. Vybourali, okno udělali dvéře. Dali tam pult a začala prodávat. Nad dveřmi byla tabule.
Alžběta Čmejlová  „KRAMÁŘKA A HOKYNÁŘSKA.
To znamenalo, že  může prodávat všechno co se prodávat dá. Potraviny, kořalky, látky, petrolej, hřebíky atd. Měli jsme ještě svoji dosti velkou zahradu a pole  některé ještě pronajaté.
.
Moje vzpomínky na rané dětství. Jednou maminka zjistila, že nemá droždí, mně bylo asi 4 ½ roku.. Jezdívala jsem  s rodiči  na trhy do Roudnice. Než jsem šla do školy. Znala jsem obchody kam jezdili a tak mne máti poslala pro kvasnice. Peníze mi dala jen na přívoz tam mně převezli, ale kámen úrazu byl v tom,, že já jsem  tam  byla odpoledne. Chodila jsem v židovské ulici sem tam, ale pekař nikde. Vyšel tam z jednoho domu pán a poznal mne, byl to  ten pekař. Oni pekaři měli na ulici u dveří stůl s ohrádkou a tam vystavovali rohlíky, housky, ale jen dopoledne a odpoledne dali stůl do krámu a já jsem podle dveří nepoznala a číst jsem neuměla. Zachránil to pekař, takže jsem kvasnice přeci přinesla.
 
V  šesti letech jsem šla do školy.  Když jsme šla k zápisu, pak učitel nám na uvítanou, aby se nám ve škole líbilo, dával kornouty, cukrátek, oříšků a různých pamlsků. Maminka řekla: nic nedostaneš, máš všechno doma, nač bych to tam nosila. To je jen taková chytačka, aby vás naladili do školy, proč vám lhát. Poslouchat se musí a hlavně se dobře učit. Kdo umí, ten se ve světě neztratí. Do školy to byly 4 km, bylo pro prvňáčky daleko. Vykročily jsme  ve ¾ na sedm abychom to do osmi hodin stihly.  Po cestě jsme měli různá zastavení. V létě nás lákalo ovoce, třešně, višně, slívy, špendlíky, to jsme ochutnávaly  zda je už zralé. Prázdniny jsme měli od 15. července do 15 září. Práce bylo hodně, česání raného ovoce. Děti musely spadlé ovoce  sbírat. O žních, děti nosily vodu na  občerstvení, mužům co kosily obilí, ženy  vázaly povřísla a stavěly panáky. K Labi jsme se dostali jen tak se vykoupat a zase domů. Byly jsme  potřební  pro různé menší pochůzky.  Telefony nebyly, vyřizovat se chodilo osobně, třeba s dopisem, my děti jsme donesly a počkaly na odpověď.
Prázdniny jsme měli od 15. července do 15.září.   V zimě při polední přestávce jsme se klouzaly na rybníce Jordán. Led se probořil a moje sestřenice Marie Horáčková se topila. Vytáhly jsme jí, dobří lidé s jí usušily a domu jsme šly jako by nic. Od těch dob byla Marie stále nemocná, tenkrát se neběželo se vším k lékaři. 4. října 1903 zemřela. Já jsem v tu dobu měla spálu a strýc z Černěvci mi přišel s věncem na pohřeb. Jaké bylo jeho překvapení když mě viděl v posteli. Samozřejmě se to vysvětlilo.
Ležela jsem až do 10 ledna 1914 kdy jsem teprve šla do školy. Pomalu se blížil 3. duben, kdy jsem načisto opouštěla školu. (v ten den kdy jste byla rozená opustila školu na vždy. Nerada jsem školu opouštěla, chodila jsem tam ráda. Když naši jeli na trh, vstala jsem v pět hodin, udělala vše potřebné, aby až se vrátí,  mohli škrtnout jen sirkou a vařit. Šla jsem do školy. Při návratu jsem byla káraná, že by to v té škole beze mne vydrželi.
 
V roce 1912 jsem byla poprvé v Praze, to zde bývala 16. května pouť. Paní Mikulecká,  která jezdila na letní byt vzala mne sebou do Prahy, kde jsem i spala. Její strýc který bydlel v Podolí nás Prahou provázel. Na Vyšehradě jsme navštívili hroby našich velikánů. Potom jsme došli na hrad, do chrámu sv. Víta. Všude plno lidí, v krojích a všichni očekávali arcibiskupa. Co se mi nelíbilo, bylo líbání země, lezení po kolenou před kočárem toho pohlavára. Litovala jsem květů, kterých byla plná zem. Mše ve svatovítském chrámu. To bylo klanění, zvonění a lezení po kolenou. Připadala jsem si jak když k nám přijede Kaiser s loutkovým divadlem a hraje. Nelíbil se mi ten přepych a nádhera. Byly jsme se podávat na korunovační klenoty, Svatováclavskou korunu, žezlo, jablko a košili svatého Václava.
10. června 1914 jsme šli s dědou Horáčkem (byl to otec mé matky), na svatbu do Kostomlat pod Řípem. Byla to maminky sestřenice, matka jim zemřela a  děda byl ustanoven poručíkem (byl to bratr její matka). Svatba to byla veliká, Božena byla schovankou u sedláka Valtýře a ten jí vystrojil svatbu. Hostů bylo osmdesát. Já byla za družičku a bratr za mládence, ještě byly dvě družičky. Zabili prase, tele. Čtvrtku hovězího., 20 hus, 20 kachen, nepočitatelně kuřat. Svatba byla v hostinci a trvala od soboty do pondělí.
 
Pomalu začíná červenec pro nás všechny konec radovánek a vše co může mladé lidi těšit. Přichází  26. červenec 1914  u nás bývala pouť. Přišla zpráva, že byl zastřelen následník trůnu Ferdinand a jeho choť v Sarajevu. Hned na to byla vyhlášena mobilizace  a všichni mladí muži mají nastoupit ke svému pluku. Všichni, kterých se výzva týkala, přišli se rozloučit do hospody  S nadějí, že se brzy vrátí. Kámen úrazu, byla vypovězena válka Srbsku. Povolávání dalších   a dalších ročníků. Na jaře 1915 šel k odvodu i můj bratr Josef Čmejla,Jarda Frýda, Josef Malý, František Aim, Josef Hrouda, Jarda Sluka, a Václav Hájek. Odvedeni byli všichni, až na Václava Hájka, ten byl velice malý. Jarda Frýda se přišel s námi rozloučit, velice naříkal. My jej těšili, ale on řekl už se nevrátím. Nastoupil do prvního boje, přišel o život. To bylo v červnu 1915 a na vojnu nastupoval  15,dubna 1915.
 
Pepa Malý, vrátil se jako poslední ze zajetí, jako ruský legionář. Vyprávěl: dostal jsem se do zajetí při prvním nástupu do boje, proti Rusům. Bylo nás více Čechů, neměli jsme chuť obětovat životy za Rakousko. Asi  30 se nás domluvilo, že při první příležitosti utečeme do zajetí. Nastoupili jsme do boje 10. května 1915 a hned při první přestřelce hledali úkryt. Byl to lesík, ne moc malý, my jej přijali jako úkryt. Rusové stříleli, my zalezli hlouběji do lesa, otevřeli konzervy najedli se  a  krásně usnuli. Nestarali se o boj. Ráno ještě bylo šero, já jsem procitl a všude ticho jako v kostele. Opatrně jsem vylezl z lesa. Vidím, je po boji.  Vracím se zpět a říkám, kluci máme nahnutý kvartýr, Rusové jsou před námi a za námi ruská hlídka, co budeme dělat! Musíme se vzdát, zahodili jsme pušky a vše co jsme měli, zvedli ruce a šli k hlídce. Zahnali nás pohřbívat mrtvé. Pohřbívali jsme jeden den,  druhý a třetí, jídlo žádné, spali jsme ve stodole. Ráno nás vyhnali ze  stodoly, sem tam nás přetáhli nahajkou a zase do práce. Stalo se, že jsem u jednoho Němce našel chleba, byl od krve, odkrojil jsem a s chutí snědl. Když jsme zjistili, že nás nikdo nepočítá ( uměli počítat  s bídou do deseti) utekli jsme a hledali práci. Vzala nás nějaká žena na sekání dřeva a pařezů. Měli jsme jídlo, nocleh nad chlívkem a bylo nám dobře.
Pepa Malý když odcházel do války, pronesl. Je mi jak když spráskáš kocoura a hodíš ho pod schody. Když se dostal do zajetí, nebylo o něm zpráv. Vzpomínali jsme na všechny i na kocoura.
 
Přicházeli zprávy ze všech bojišť. Můj bratr byl na ruské frontě, skončil na italské. Jezdil na koni jako zpravodaj, když mu koně zastřelili  byl přidělen jako nákupčí. 10. října přijel na dovolenou, to už běželi zprávy, že se blíží konec války. Měl u sebe  30.000 tisíc na nákup zelí, které mu nakládali v Zell am see, měl strach, že bude  postaven před válečný soud, ve vysoké horečce se vracel na bojiště. Bylo to 26. října, nikoho již nenašel, až důstojníka od štábu, peníze předal. Již tu byl 28. říjen 1918 konec války.
 
Ten den bylo krásné počasí, slunce svítilo, všude plno jásotu, radosti a dobré nálady. Druhý den velké davy lidu za zpěvu a hudby pochodovali Roudnicí n/L. Tam byly různé proslovy, zábavy a plni zpěvu-Pochodovali jsme od rána do večera. Všechno bylo krásné. Pomalu se začali vracet vojáci ze všech bojišť. Bratr přijel z italské fronty, ale dlouho doma nebyl. Vypukla nějaká přestřelka na Slovensku. Vše se uklidnilo a koncem listopadu se vrátil.
Nastoupila nová vláda. Masaryk, Beneš a Štefanik měli to těžké. Na vedoucích místech seděli stále Rakušánci, nepřijímali češství tak jak měli. Masaryk chtěl odluku církve od státu, nedokázal to. Na některá místa se dostali legionáři, kteří nebyli nejlepší, podléhali  všemu,  pití, různým náladám a podle toho to vypadalo. Čekali co se bude dít, čekali revoluci.
Od začátku roku 1919 se vracelo mnoho vojáků –legionářů, ze všech stran.. Byli to vojáci, kteří dobrovolně vstupovali do řad vojáků, dobrovolníků za osvobozené našeho národa. Byli jsme 300 let pod knutou Rakouska. Dále se ujímali vlády Rakušáci, Němci a církev. Tyto spolky se snažily republiku rozvracet.rozvracet  republiku.
Přišla církev Československá, v kolatuře sloužil kaplan Josef Lugr, římský katolík, vystoupil z církve a založil církev Československou. Od 1.ledna 1920 vstoupili do Československé církve celé obce. Ve Vetli  sloužil římsko katolický kněz. Když odsloužil sloužil mši kněz církve československé v plné schodě. Římské církvi otrnulo, vypověděla československého faráře z fary i kostela. Mše se v létě soužily pod širým nebem, v zimě ve školách v hostincích neb kostelech evangelických. V naší obci až na rodiny Profeld, Pánek a Malý, přestoupili všichni.
 Byl sice konec války. Otec zemřel 5. Prosince 1918, zánětem hrtanu, po španělské chřipce. Bratr se oženil a vrátil se tam  kde se vyučil. Byl to obchod Gustava Šterna v Roudnici, koloniál hned za mostem. Byla na něm různá pořekadla. „Spořivost  blahobytu grunt. Řemeslo má zlaté dno“ a jiné.
Antonín se učil pokrývačem, jeden rok po otcově smrti zůstal doma, že bude hospodařit. Byl příliš mladý bylo mu 15 let, nechtěl poslouchat.Václav byl o 2 roky mladší učil se kolářem,  hodil do hospodářství, zůstal také doma. Snažil se  ale byl příliš malý na všechny práce nestačil. Já jako nejstarší jsem měla hodně práce. Maminka nám radila, pracovat nemohla, byla po operaci kdy jí byl odebrán prs ve Vinohradské nemocnici v Praze. Ležela rok, práce to byla hrozná, ale pomoci nebylo. Léky byly drahé, lékaře jsme museli platit. Byl to dlouhý rok, přes den jsem šla na pole, vařila poklízela dobytek. V noci maminka nemohla spát, stále mne volala, abych jí přestlala postel nebo něco četla. Často jsem  usnula ve starém křesle, které  mám dala paní Košková, která jezdila každé léto se svoji sestrou Lantarerovou na letní byt do Kyškovic. Po čtyřech létech hospodaření a ošetřování umírá maminka  na rakovinu. Upoutána na lůžko byla od 28.9.1921 do 5.9.1922.
Vzpomínky psala moje mati Anna Malá – Čmejlová, v sedmdesátých létech minulého století. Narodila se  3. dubna 1900  zemřela 30. března 1992