Být pamětníkem - 1935-1938.
Naděžda Stejskalová
2.7.2016
Je to fraška, být pamětníkem . Po těch sedmdesáti létech, kdy člověk je schopen si vybavit události, je až s podivem , čteš-li, co si to vlastně prožíval. Nad to od lidí , kteří v těch dobách byli ještě dlouho na houbách.
Být pamětníkem - 1935-1938.
Je to fraška, být pamětníkem . Po těch sedmdesáti létech, kdy člověk je schopen si vybavit události, je až s podivem , čteš-li, co si to vlastně prožíval. Nad to od lidí , kteří v těch dobách byli ještě dlouho na houbách.
Zvláště je zážitek číst o době, která se vryla do paměti lidí kteří jí prožili. To o době roku 1933, kdy šílený tajtrlík v nás budil veselost svým poskakováním nepřiměřenými gesty a ještě nepřiměřenými slovy. Malokdo uvěřil jeho slibům a výhrůžkám z tribuny hnědého „sletu „ v Norinberku. Jak jsme se – jak se svět mýlil…
Dějství první: Je mi okolo deseti. S Němci já i moji vrstevníci máme zkušenosti jen z „handlu“ na které rodiče obou národností si o prázdninách nebo na celý rok si vyměňovali své ratolesti, aby se přiučili jazyk toho druhého. Přijel žovialní pán a přivezl kluka, nepromluvil, nikdo by ho nepoznal, že je od nás ze vsi. Jmenoval se Ernest., říkali jsme mu Arnošt. Po celé prázdniny se od nás nehnul, kopal s námi jak fotbal – nebo na strništi myši. Naučili jsme ho obvyklým surovým způsobem plavat. Když si pan Bäcker, Arnošta odvážel domů lecos, jak veliký podíl měla na tom čeština - nevím.
U plynulo deset let. Jednoho dne přišel k tátovi mladý muž a tvrdil, že je Arnošt Bäcker. Táta ho uvítal a pozval, aby zůstal jak se mu zlíbí. Bylo dost podivných věcí. Arnošt mluvil velice slušnou češtinou, kterou se u nás ovšem nenaučil.. Byl druhý rok války – rostenci Arnošta byli v uniformně a někteří v zemi. S tátou zapřádal hovory , zajímalo ho kde co. Jeho pobyt skončil tak rychle jak začal.. Táta začal mít podezření, trochu jiného druhu, než začal.. Našel totiž v zavazadle Arnošta lup, který pocházel z areálu tátovi trafiky. Ani se moc nebránil a vypadl, aby už nikdy nezavadil o náš práh.
Druhý obraz: Je mi o něco málo víc, než prve. Stojím na kopci krásné krajiny, nedaleko Nejtku. Právě kvetou lesy a mraky jejich pylu táhnou jak mediální aura krajem. Krása kraje nevyváží jeho bídu. Byla tam malá speciální huť, teď je zavřena. Chlapi dostanou občas práci v lese, ženy snesly s půdy polštářek po babách a vydělávají víc než jejich muži. Dohromady je to tak na neumření. Co
Všechno nejedí! Ze stodeseti čísel je tu deset hospod jako vzpomínka na lepší časy. Bídná polička pomáhají přežít. Žně jsou tu až na konci srpna, úrodu odnese rodina bez potíží na zádech.
Není divu, že tu mají sociální demokraté naprostou většinu. Bída radikalizuje a to sem ještě nedorazili komunisté! Nedorazili a už nedorazí. Elita městečka a okolí, učitelé, úředníci státních /!/ úřadů německé národnosti. Faktor opatřující ženám přízi k paličkování, největší hyena, okrádající nestydatě chudáky, lesníci Nosticovského panství – ti všichni podléhají henleinovské propagandě a činí se jak mohou. Poznávám to na vlastní zkušenosti. Kamarádi Max Viehwag, Rudi Baum, Erich, Karl a ostatní se kterými jsem ještě v loni hrál fotbal na místním Turnplace, se teď tváří rozpačitě, trochu se stydí za koženky s padacím mostem a vyšívanými kšandami/ vím ale tomu nelze říkat šle.!/. Bílé punčochy mají dokazovat jejich příslušnost k mládeži, kterou teď vede mladý učitel je to snoubenec mladší dcery pana řidicího Kliera Frýdy. Pan řídicí spíše rakušák starého střihu nad tím kroutí hlavou a svěřuje se mému strýci, který je zde velitelem četnické stanice se svými obavami z Henleiny a z konců které nechce anin domyslet. J e mu v republice dobře a netají se tím. Má slíbenou novou školní budovu, letos otevřeli tu v Třebuzi a teď je na řadě v městečku on. Nedočkal se.
Obraz třetí: Je už pěkných pár let po válce. Projíždím krajem, kde jsem prožil několik neděl . Zajíždím do strmého kopce do mého městečka. Nepoznávám nic. Polovina domů zmizela, také škola a četnická stanice.. Na náměstí je obchod, který v těch místech býval, Ve dveřích stojí muž, kterého přece znám! Vždyť je to manžel Míny, dcery původního majitele obchodu. Kupodivu- i on mne poznává a tak končím u kávy v „salonu“ u nich. Vzpomínáme. Mína mluví velmi dobře česky. Je zaměstnána dole ve Favoritu, kde je rekreační středisko houslařů z Kraslic. Moji dávní kamarádi zůstali téměř do jednoho v Rusku. Pluk ve kterém sloužili byl nasazován do nejtěžších bojů. Staří velmi rychle poznali, že republika byla ráj, proti tomu, co nastalo po Mnichovu. Občas se tu objeví Frýda, také válečná vdova, udržuje prý hrob rodičů – načerno bez dokladů, není prý žádný problén dostat se sem z NDR. O jedné rodině mohu naopak podat já. Je to rodina strážmistra, jeho ženy , kované Němky a jejich dcery mého stáří Jindřišce –Jetty. Odolal nabídkám, aby zůstal a vstoupil mezi policisty ze Schustzpolizei. Odešel a nastoupil službu blízko Prahy. Jetty vystudovala učitelský ústav a teď učí české děti češtině! Ona kterou jsem marně mořil s výslovností českého -ř!
Obras čtvrtý: Bylli celý ten kráj krásný, usedlost, kam jsme s tetou chodili pro mléko – to byl ráj na zemi. Bohužel jen na pohled. Mléko jak smetana , nic jiného se tady nedalo pěstovat, nemělo odbyt. Výsledek? Hospodář třicátník, strhaný dřinou a špatnou výživou, vzhledem stařec. Čtyři děti , bosé, špatně oblečené, jejich matka se stopami prchavé krásy se strumou z místní vody, celkový obraz bídy. Nejdecká mlékárna odmítla jezdit do samoty – ať vám republika udělá pořádnou cestu, vzkázali úředníci státní mlékárny.. A tak teta mobilizovala houf známých a starala se o jediným odbyt. Však jí také rodina má téměř za světici. Nevadí to ovšem, aby ve svatém koutě pod panenkou Marii a Kristem laciných reprodukcích nebyl v barvách vyvedený Henlein! Hospodář byl také jedním z prvních kteří s Freikorpsem chodili nejprve pro rozumy přes hranici, potom pro zbraně. Kdo tu bídu neznal nemohl se příliš divit, že takoví lidé šli za sliby bez rozmýšlení.
Je z toho možno vyvodit nějaký závěr, nejen jeden. Ale přeci jak snadné je ovládnou lidi chytře vymyšlenou propagandou. Jak snadné využít lidské bídy k politickým čachrům. Jak snadné je , zastrašit lidi, aby se neodvážili projevit zdravý rozum.
Je to však omluva za důsledky takových celkem drobných příčin, když vedou k tak obrovskému neštěstí miliónu lidí?
Ing. Jiří Pergl