Vzpomínka na Mikuláše
Petr Žižka
5.12.1951
Jelikož se v kalendáři blíží svátek svatého Mikuláše, zašátral jsem ve své paměti. Vzniknul tak tento příspěvek: Mikuláš,
aneb jak jsme zachraňovali čerta.
Tento příběh je z dob dávno minulých, kdy jsme ještě měli duše bezelstné. Chodili jsme do školy, kde jsme se zaujetím a vyplazeným jazykem vyráběli přáníčka pro maminky a dárky pro ostatní rodinné příslušníky. Učili jsme se číst, počítat, různé poučky a básničky. Prostě vše potřebné pro náš budoucí život.
Začínali jsme krásným slabikářem. Jistě si mnozí pamatujete, jak jsme slabikovali. Ema má mámu. Máma má „danu.“ Táta se má. Nebo statistiku. Když má někdo hodně a my nic, tak se máme vlastně všichni dobře. Čelili jsme i záludným početním a mluvnickým otázkám, jako: Husa má čtyři a nebo štyry nohy? Co je těžší, kilo železa a nebo kilo peří? Taky praktické poučky, že v neděli, v pondělí a pudeli se píše vždycky měkké „i“. Náš ještě ničím nezatížený mozek přímo hltal vše, co se jen mihlo kolem nás.
A jelikož se v kalendáři blíží svátek svatého Mikuláše, zašátral jsem ve svém mozku a zde je jedna vzpomínka.
Bydleli jsme ve starém čtyřvchodovém činžáku, kde byly malé a velké byty. Ve velkém bytě byl jeden z pokojů možná i větší než 6x6 metrů.Někteří si ho přepažovali na další dvě prostorné místnosti. Dětí nás v baráku bylo mnoho, my mladší a oni starší. A rodiče, všichni skoro ve stejném věku. A tak jsme se všichni podle zájmů družili. My mladší jsme chodili do vedlejšího vchodu do toho většího bytu si hrát. To byla paráda. Ti starší se zase do jiného bytu chodili učit, když rodiče odcházeli do kina. No a rodiče se scházeli na karty, ale většinou večer končil sousedským tanečkem.
A tak když nastal čas mikulášů, čertů a andělů, sešli jsme se čtyři rodiny v tom jednom velkém pokoji. Venku padal sníh a velký sporák jen hučel a vydával teplo. Na stolech byly sušené křupavé kůrky chleba a křížaly. Rodiče si povídali, ti starší si v koutě drnkali na kytaru a my jsme si hráli. Tak jako vždy jsme v teplácích leštili podlahu.
Náhle zazněl zvonek a zařinčel řetěz. V pokoji se najednou objevil mikuláš s čepicí až do stropu a na zádech měl velkou plnou nůši. Čert co řinčel řetězem, voněl sazema, měl metlu a přes rameno těžký velký pytel od brambor. No a božský anděl. Měl všechno co má krásný anděl mít, i křídla měl skoro až na zem. Všichni jsme byli jako zařezaní a každý upřel zrak na – tátové na anděla, maminky s tichým ách na čerta a my oboje děti na tu nůši, kde byly jistě dárky a dobroty.
Tím to vše začalo. Anděl se vznášel po místnosti, hladil nás i tatínky a ujišťoval všechny, že se nemusíme bát, že jsme jistě byli hodní a že každý jistě něco dostane. Čert řinčel řetězem, plácal nás metlou a dělal to své bl-l-l-l-l-l-l. Mikuláš se nás ptal kdo zlobil a kdo byl hodnej a jestli chce dárek, tak ať řekne básničku. Tu vyskočil ten nejsnaživější z nás nejmenších a v touze po nejlepším dárku spustil zřejmě tu nejčerstvější naučenou básničku.
Pro koho Lenin žil
všem lidem pro štěstí
teď tichým spánkem spí
na Rudém náměstí.
Jdou lidé v průvodech,
klaní se Leninu
za to, že miloval
nejvíce chudinu.
Čert při tom svém ble, ble, ble se zakuckal a začal se dusit. Maminky k němu přiskočily a začaly ho plácat i po zádech až si umazaly zástěry. Tátové se zase snažili oplácáváním přivést k životu anděla, který vzdychal ach, ach a chtěl pořád omdlévat. No a mikuláš? Ten se smál, až se mu odlepovaly vousy. Odložil si nůši, což neměl dělat, neboť jsme mu ji v tom rozruchu vybrali až do dna.