Ten nej, nej

Vánoční dárky jsou různé. Můžeme dostat dárek v obálce, v rámu, tvrdý, měkký, chlupatý i opeřený. Krásné a dojemné jsou ty od dětí. Ale jsou i dárky neviditelné, pocitové. A ty mám moc ráda. Dostala jsem jich v životě hodně a jsem za ně vděčná. Ty nej nej jsou tři.

První byly vánoce v roce 1968. Aniž bychom to tušili, naposledy jsme se sešli celá rodina. Rodiče, bratr, mé dvě sestry a švagr. Atmosféra byla úžasná, dárků hojnost a pohody ještě víc. Opravdu šťastné a veselé vánoce.
O rok později to bylo horší. Bratr emigroval do Rakouska, sestra s manželem do tehdejší NSR a já jsem se provdala do severních Čech. Doma zůstala jen prostřední sestra.

Další nezapomenutelné vánoce jsem prožívala v roce 1989. Po listopadových událostech televize postupně vysílala „zakázané“ pořady. Zakázané kvůli obsahu anebo hercům, kteří emigrovali či z nějakého jiného důvodu byli nepohodlní režimu. Byla jsem v tu dobu na mateřské s nejmladší dcerou. televize vyplňovala až do Štědrého dne mé večery. Při sledování toho, co „nahoře“ zakázali, mi pomalu začala docházet.