Jak jsem se stala televizním opravářem

Mám tři dcery. Ale když jsem měla jen dvě, vlastnili jsme černobílou televizi maďarské výroby. O vánočních prázdninách jsme se vždy těšily na pohádky. Dcery i já. A nejvíc na Tři oříšky pro Popelku s Libuškou Šafránkovou. Jenže co čert nechtěl, televize si usmyslela, že nám tuhle radost nedopřeje. Zaprskala, obrazovka ztmavla, šel jen zvuk. Holky se daly do breku, že chtějí Popelku a já netušila, jak jim to umožnit. Poslat je k sousedům mi nepřipadalo jako nejlepší nápad.
Manžel doma nebyl, sehnat ve svátek opraváře bylo nemožné a pohádka měla za půl hodiny začít.
A holky nebrečely, ale řvaly. V této zoufalé situaci jsem vzala šroubovák, odstranila zadní kryt a pozorovala ,,vnitřnosti přijímače". A ejhle. Dole byly dvě stejné ,,věci", ale trošku se lišily. U jedné byl drát a u druhé chyběl. Došla jsem si pro pájku a cín. Dcery se ztišily a s napětím sledovaly mé počínání. Přiletovala jsem drát a v duchu se modlila, aby byl na správném místě. Opatrně jsem zapla televizi. Stal se zázrak. Fungovala! A div se světe, ještě dlouho.