Jak jsme naladili českou televizi kde ji nikdo nikdy nechytil.
V sedmdesátých letech minulého století, jsme s naší maličkou lodní televizí někdy museli dělat psí kusy, abychom do ni dostali koukatelný obraz. Po zakotvení jsme vztyčili anténu, různě ji natáčeli a nakláněli, alobal kolem svodu obalovali a po svodu ho posunovali, vše pro zlepšení mírně zamlženého obrazu.
Takhle jednou v zimě, trošku už přimrzalo, ale ledy ještě nešly, jsme zakotvili v Německu na říčním kilometru 200. Vše proběhlo jako obvykle, po všech procedurách naskočil, jen mírně rozostřený obraz německé televize. Byli jsme už otrlí a spokojili jsme se. Po slabé půlhodince, se loď v proudu mírně na kotvě pootočila, na obraz naskočilo několik duchů a bylo po koukání. "Skoč pohnout anténou" požádal jsem lodníka.
Sotva vylezl na střechu kajuty a položil ruku na anténu, naskočil obraz české televize, ostrý jako břitva. „Dobrý, tak to nech“, zařvali jsme unisono, strojník, kormidelník i já. Jen jsme ztichli obraz zmizel. „Co blbneš dej to zpátky“. Ještě chvíli jsme pořvávali než jsme zjistili, že obraz naskakuje pouhým položením ruky na anténu. „Pojďte mně někdo vystřídat, dyk vám tady zmrznu“, kvílel lodník. No smilovali jsme se nad ním a zatím co on vyběhl jen tak na lehko, tak my jeden po druhém, už v kožichu ho postupně vystřídali všichni, ruce zmrzlé jako klepeta.
Viděli jsme naše zprávy a pak další pořad. Nemohli jsme se toho jasného českého pořadu nabažit, ale posléze mráz přeci jenom zvítězil. Na tomhle kilometru, ani my ani žádná jiná loď, už nikdy českou televizi nenaladila ani nechytila.