Já a moje první televizní "pokoukání"

Ten den přišel tatínek z práce a rodině oznámil, že nastal historický okamžik a oni že zhlédnou večer svůj první televizní program. Jednalo se o mistrovství v krasobruslení. Místní Stavební učiliště tento zázrak techniky zakoupilo a jak bylo tenkrát zvykem, nebyli skoupí a sousedé z okolí měli večer přístup. Tak jsem poprvé, v  roce 1956, v mých tehdejších devíti letech, vykročila dychtivě vstříc zážitku. Přijímač byl umístěn ve společenské místnosti a trůnil v jejím čele. Byl to takový ten s malinkou obrazovčičkou, ale my na něj přesto zbožně koukali. Před ním bylo vyrovnáno několik řad židlí, nechci přehánět, ale těch řad rozhodně nebylo málo. Protože tatínek byl s ředitelem učiliště kamarád, byly nám vyhrazeny 4 židle v krásné druhé řadě. V naprostém tichu jsme vděčně sledovali ty malinké mravenečky na ledu a poprvé slyšeli fascinující výrazy jako: dvojitý Lutz, Axelpausen, Ritberger a ještě další. Jen moje mamka toufale a nevděčně poznamenala , že ten pán, co to hlásí, nemůže přece vědět, jak se ty skoky jmenují, protože jsou skoro stejné a strašně rychlé a že hřeší na to, že tomu houby rozumíme. Strašně jsem se tenkrát styděla, já jsem mu věřila a snažila jsem se to všechno co říkal zapamatovat, že budou holky druhý den koukat. Ale byli to fakt hodně maličtí lidičkové a to jsem seděli ve své protekční druhé řadě. Co viděli ti, co seděli vzadu, si netroufám odhadnout. Přesto tenkrát nikdo neodešel a spokojeně jsme se rozcházeli až když naskočil závěrečný monitor. Za tři roky potom jsme si koupili televizor náš , ale ten už byl větší.