Pandemie r. 2020

V té době jsem  se dožila úcty hodného věku 95 let. Slavit se nedalo a tak od rána samé gratulace po mobilu. Trvaly do večera, několik ještě druhý den.. Nevím  jak se  to lidé dozvěděli.
Není to lehké být stará. Mám to štěstí, že se o mne stará dcera Svatava, zeť František, Když j potřeba, vnučka, pravnučka. O mé myšlení se stará Národní kronika.
 
Horší je slábne zrak. Jiné brýle už nepomohou  Mám si zvykat. Pak čekám na různý dopad světla, které se běhen dne a počasí mění.

Na klávesnici, kterou mám černo žlutou, zatím vidím, šipku v  počítači hledám stále.
 
Co mně bolí každou chvíli něco jiného, snažím se bolest odstranit cvičením. Nebo studenými zábaly. Jakmile sedím a nic nedělám, hladím kolena a tím si cvičím dlaně, které mně stále brní. Při dívání na televize cvičím, v vše co se cvičit dá. Ráno začnu ve sprše, na dvou kartáčích cvičim nohy. Každou nohu protáhnu 40x a pak 40x  jakýsi podřep. Už se mi na zpáteční cestě jde lépe. Potom vše namažu konopkou. Z rukou mi vše vypadne. Na vaření nevidím a na jídlo také ne.  Píši v čísle 18 jak dlouho nevím. Ještě záda mlčí, mohu se ohýbat, ze schodu chodím pozadu, zapomněla jsem, že ještě slyším.e. Pořady na které se dívám. První je Prostřeno. Všechno party. Kraus. Máte slovo. Zázraky přírody a některé soutěže. Na Barrandově se dozvíte všechny zprávy, které za celý den byly.
     
Pořady na které se dívám, jsou až po dva  a dvacáté hodině. Jen záda  mlčí  mohu se ohýbat. Jinak stojím na vratkých nohách, kde mám  už dvacet let endoprotézy.
 
V noci se nejméně třikrát přehodím ze západu na východ a obráceně. Spím, nespím, poslouchám  noční linku.
 
Jak Svaťa říká.  „Mami, co chceš“ Jen si nechci uvědomit, že za pět let mi  bude  100 let.
Tak vlastně – co chci.