Jak jsem potkal televizi

Moje první setkání s televizí proběhlo někdy v sedmi, osmi letech (tedy 1958-9) v kuchyni u Tůmů, což byl můj spolužák ze základky. Televizor byl ten nejvíc prehistorický, v podstatě radiopřijímač s maličkou obrazovkou a pamatuji si i pořad: dětské pohádky, uváděné roztočeným kolotočem a Štěpánkou Haničincovou. V té kuchyni se nás tísnilo nejmíň pět, šest a pocit jsme měli, jako kdybychom se stávali svědky přistání člověka na Měsíci. Televize byla tehdy v Dobřichovicích opravdu unikát, ani nevím, jestli ji krom Tůmových někdo jiný vlastnil.
Chodil jsem se k nim dívat pravidelně, a proto jsem také registroval všechny proměny, kterými televizory procházely. Když o dobrých deset let později agentury přinesly zprávu, že Japonci vyvinuli barevnou televizi, žádný úžas to ve mně nevyvolalo. Tůmovi měli barevnou televizi už tenkrát; nalepili si totiž na tu miniaturní obrazovku průhlednou fólii, která měla tři barevné pruhy. Nejvýš modrý (nebe), dole hnědý (zem) a uprostřed béžový (tělovka, tam se pohybovali lidé). Připadlo mi to jako geniální nápad a docela jsem litoval, když tu fólii zase sundali, protože přišla nová inovace: jakási obrovská lupa, která se postavila v přesně určené vzdálenosti před obrazovku a zvětšovala obraz. Bylo to sice taky nápadité, ale vzhledem k tomu, kolik se nás před televizí pravidelně scházelo, měli lepší obraz jen ti uprostřed a ti na krajích jen jakousi vypouklou zparchantělinu. Naštěstí tenhle stav netrval dlouho a přišly konečně televize s větší obrazovkou. Jednu takovou nám koupil strýc (bratr mého otce) z jediného důvodu: aby se k nám chodil dívat na fotbal. Začaly totiž sportovní přenosy a jedním z prvních byl slavný zápas Poháru mistrů evropských zemí (dnes Liga mistrů) mezi Duklou Praha a anglických Totenhamem Hopspur. Poprvé jsme viděli anglické fotbalisty a protože tenkrát ještě žádní legionáři neexistovali, nebyl ani tak velký rozdíl mezi kluby. Dukla v Praze vyhrála 1:0. (V Londýně ale prohrála 4:1. ) Když strýc zemřel, televize u nás zůstala a já vedle ní pravidelně usínal. Bydleli jsme totiž v zimě jen v kuchyni, kde se dalo topit. Takže se mi do snů mísily útržky prvních seriálů.
Ve 13 letech jsem se do televize poprvé dostal jako účinkující. Přihlásil jsem se do televizní soutěže Vlaštovky (pořad pro starší děti) pro dětské detektivy a dokonce jsem ji vyhrál. Soutěžilo se v několika kategoriích (třeba nejlepší krátkodobá paměť) a poslední rozhodující otázce předcházela i malá herecká scénka: tři muži hrají karty u třínohého stolu, na okamžik zhasne světlo a když se znovu rozsvítí, jeden z nich je mrtvý. Všichni pak u výslechu říkají, co zrovna dělali, když světlo zhaslo, ale jen u jednoho je jasné, že lže. Uvádí totiž, že zrovna podkládal stůl, protože se kýval. A já dobře věděl – jako jediný z účinkujících – že třínohý stůl se kývat nemůže. Četl jsem totiž krátce předtím detektivku právě na tohle téma.
 V 15 letech jsem poprvé v televizi hrál. Byla to nějaká televizní inscenace, která se odehrávala na americké universitě. Hrál jsem jednoho ze studentů, ale byla to spíš komparsní role. Tehdy nás ale oblékli do sak, jaká tu nikde nebyla k sehnání. A protože jeden z otrlejších kluků si to sako odnesl domů, taky jsem se rozhodl, že ho ukradnu. Ale už když jsem v něm jel domů, byl jsem nervózní, co řeknu našim, v noci jsem nemohl spát strachy, že si pro mě přijdou a druhý den jsem ho odvezl zpátky pod nějakou trapnou výmluvou, že jsem si ho zapomněl svléct.