Letecká příhoda na letišti v Pardubicích

Nešťastný případ Milan.
Stále a stále jsou závady na devatenáctkách/Mig-19 /našem letectvu. Není divu. Nějaká kontrolní komise z Čs. letectva jela dohodnout do SSSR další kontrakt a z hrůzou v továrně zjišťuje, že se nekontrolují před expedicí  všechny letouny  jako u nás, ale jen každý pátý. To byla síla. U nás to zalétávači tak hustě kontrolovali, že to jednou i přehnali a letoun u pluku měl pak z tohoto důvodu závadu. Únavu materiálu.

Vraťme se na pardubické letiště ,kde se minule stala letecká nehoda. Opatření se dělali na všech polích, ale co naplat katastrofa začne nějakou malou závadou a skončí katastrofou. Na letišti byli výborní piloti Šejnoha, Nocar, Kníže, Starý, Zemánek, Homola a další. Dokonce létali ve trojce na leteckých ukázkách. No a ten poslední je připomenut v tomto příběhu dne 20.9.1962.




Začíná příjemná noc  a  kolem dvacáté hodiny startuje na ,,orieňťák,, / navigační let / Milan Pacák.
Nepíše se mi to zrovna dobře, ale u letectva byl tvrdý život. Ne jen prachy, holky, pití jak se mnozí civilové domnívali. Byla to každodenní dřina, šprtání, honění po hřišti, nácviky v Malackách a o těžké práci velitelů letek a pluků ani nemluvím. Ti byli 2x více a rychleji opotřebovaní než normální mladší a starší piloti. Byla na nich obrovská zodpovědnost a velitel letectva si nebral servítky.

Okamžitě po průšvihu padaly hlavy. Nejtěžší to snad měli velitelé na všech stupních, co řídili provoz - ŘL /řídící létání/. Zodpovídali ten den co se létalo, za všechno. Přeřeknout se nebo přehlédnout něco, byl okamžitě karambol.

Takže :
Milan startuje a žene se do stratosféry směrem na Moravu: Po trati : Jihlava – Brno a dále. Mig to umí a po startu dokáže  stoupat  200m/sec. Nahoře je v mžiku. Horší to s kvalitou materiálu jeho letounu. Milan na 12 000 m s úžasem kouká na palubní desku a všechno je jinak. Jiná výška - byl na 12 km najednou mu to ukazuje 15km a i další přístroje se odchylují od  toho  co měl před chvilkou. Zjišťuje závadu a hlásí ji ŘL/ řídící létání /  ten dává rozkaz nechat toho a návrat domů. Přepnutí na zálohu nepomohlo a Milan Pacák – pilot už zkušený na tomto letounu vlastně neví  jak rychle letí a v jaké skutečné H.


Nejhorší ale  je, že je noc. Na nic není vidět. Řídící letání se rozhoduje pomoci mu dalším letounem, který by ho ve dvojici stáhl na zem. Startuje na pomoc Láďa Homola. Jistě běžná věc ve dne, ale ne v noci. Letoun má jen 3 světélka-na konci křídel a v zadu. Vidět toho není moc.  Jak držet skupinu?  To věděl, ale jiná možnost není jen katapultáž.  ŘL spoléhal na perfektní zkušenosti Milana a Ládi Homoly, který se k němu okamžitě  přiřazoval. Našel ho, předletěl a šel do vedení. Oby zapínají palubní světlomety, aby se trochu viděli.  Být jasná noc, povedlo by se přistát, ale nebyla.

Výbuch:

Oba letěli trochu na východ od pardubického letiště, aby se levou zatáčkou  dostali na  kurz 270 stupňů na finále a pokusili se sklesat a sednout. Toto se nikdy a nikde netrénovalo. Jsou první v republice a snad na světě s nadzvukovým typem letět v noci ve skupině. Ještě si kontrolují ukazatele přístrojů a ty ukazují v tuto chvíli u obou shodně. Přesto ŘL dává pokyn pokračovat ve dvojici. Začínají točit doleva na přistávací kurz 270 stupňů a v tom se to stane. Milan se neudrží, protože pořádně nevidí  a naráží do vedoucího. Následuje obrovský výbuch, který je vidět na desítky km daleko. Oba dva hoří. Milan se stačí katapultovat a dopadá na padáku do lesa. Láďa zahynul. Byl vymrštěn z kabiny v bezvědomí a těžce zraněn dopadá na zem. Padák mu otevřel KAP. Bohužel v nemocnici zraněním podlehl. Shodou okolností jeho žena byla zdravotní sestra a byla sním. Ale ani to nepomohlo.Létání si opět vybralo svou daň. Čest jejich památce .
Zpracoval Jiří Kurz