Šedesátiletá vzpomínka

Byl začátek července 1953. Právě jsem dokončila povinnou školní docházku a byla jsem „dospělá“. Potulovaly jsme se s kamarádkou po rozpáleném rodném městečku a uvažovaly, jak uplatnit naši dospělost. K naší radosti jsme potkaly dva kamarády-bratry, kteří nás oslovili s výhodnou dobrodružnou nabídkou. Vedli nás ke škole, kde jsme se musely stát na chvíli neviditelné a jim otevřel školník. Po chvíli se kluci pro nás vrátili a propašovali nás do školy. V suterénu v kabinetu byl na stole přístroj. Byla to televize, kterou koupila škola, ale nikdo z učitelů ji nedovedl nastartovat. Kluci byli známí všeumělové, které znalo celé město. Jak se k tomu dostali, nevím dosud. Dali se do práce a stal se zázrak! Nejdřív různé zvuky, ruchy, abstraktní obrazce a tzv. monitor. Delší zázračná projekce spočívala v záměnách: monitor – film, monitor – film,… Po mnoha pokusech zvítězil film s Vlastou Burianem! Byl to zázrak a my jsme viděli snad jako první ve městě film v televizi. Bylo to úchvatné a byly jsme o něco dospělejší! …