Ohrožené studium

V roce 1957, kdy mně bylo 15 let, se v naší malé vesničce "objevil" druhý trelevizor. Ten první měla rodina pana Hynka, ten druhý objednal pro místních 125 občanů tehdejší Místní národní výbor. Úřad byla bývalá dřevěná chata a tu vybavili pro "večerní vysílání" třikrát do týdne jednou lavicí a několika židlemi navíc. Pokud byl zajímavý pořad, my, omladina, jsme seděli venku na zábradlí a nakukovali na obrazovku oknem. Moc jsme z programu neměli, obrazovka byla malá, však víte. A protože můj tatínek byl v té době tajemníkem MNV, byla jsem "na televizi" častěji (ano, protekce...). A stalo se, že já, tehdy na gymnáziu premiantka, jsem začala nosit špatné známky. Tu z dějepisu, tu z deskriptivy. Dokonce jsem sama na sebe složila říkanku: "Na televizi stále je a kdo jí potom nalije do zabedněné hlavičky deškripci, děják celičký". Všechno jsem ale brzy napravila. Za mého dětství se v naší vesnici pořádaly pěkné bály, maminky měly krásné šaty, tombola se nekupovala - pekly se hlavně dorty, byly i další ceny co kdo přinesl. Jednou do roka přijel pojízdný biograf. Maminka nařídila vyleštit boty a mohly jsme se sestrou jít "za kultůrou". O Velikonocích jsme chodili průvodem po vesnici "řechtat" a pomodlit se u starého dřevěného kříže a u malé zahrádky s novým křížkem... A maminka vyprávěla, že když byli mladí, tak hráli několik let i ochotnické divadlo. Proč se o tomto všem zmiňuji? Vesnička žila svým životem, možná "kulturnějším", než po příchodu televize. Ale rozhodně televizi nezatracuji a to ani dnes: kdo se chce poučit, něco víc poznat, najde plno pěkných pořadů - ale musí hledat! Přiznám se vám: pro mne je stejně největším potěšením - a to od mala - mít v ruce pěknou knížku...