Jak jsem nekoupila televizi

Koncem padesátých let jsme se celá rodina složila na zakoupení televize naší, tehdy už ovdovělé babičce. V Třebíči, kde babička žila (a zřejmě tehdy i ve všech ostatních městech), byl k mání jediný typ aparátu. Tím pádem odpadl problém s výběrem, takže bylo možno svěřit pomoc s nákupem pubertálnímu rodinnému benjamínkovi, potažmo mé maličkosti. S patřičným časovým předstihem (aby se na nás dostalo, protože předchozího dne mi prodavač řekl, že mu dodají maximálně pět kousků), vyzbrojeny potřebným obolusem a od souseda zapůjčeným dvoukolákem, jsme se vydaly s babičkou do místní ELEKTRY. Na krásném velkém třebíčském náměstí se tehdy nacházely snad všechny obchody města. Když jsme míjely zelinářství, všimnula si babička, že jim dovezli nové brambory a zatím se na ně ještě nenasbírala obvyklá fronta. Vzaly jsme jich tedy pár kilo a pokračovaly v cestě. U místního vyhlášeného pekařství, do kterého jezdili nakupovat lidi ze širokého okolí, už ale fronta na čerstvý chleba byla hodně dlouhá. Babička zamítnula můj návrh, že do ELEKTRY půjdu sama, zatímco ona vystojí frontu na chleba. Stalo se, co se v dané situaci stát muselo. Než jsme vystály frontu na chleby (vzaly jsme i sousedům), měly už všechny čtyři televizní aparáty, dodané toho dne, nové majitele. Musím přiznat, že to ani tak moc nemrzelo babičku ("takový hříšný peníze za to chtějí, já už se bez tý novoty na starý kolena obejdu") jako mne. Ještě na třebíčském náměstí, kdy jsem po "kočičích hlavách" tlačila dvoukolák s bramborami a několika bochníky chleba na zpáteční cestě, mne předjelo auto s rakouskou poznávací značkou. Řidič zastavil, vystoupil a rozhlížel se po náměstí. Následně ukázal na pořádně dlouhou frontu, co se mezitím vytvořila před zelinářstvím, a zeptal se mne, co tam prodávají. Moje němčinu perfektně ovládající babička šla po chodníku a byla mimo doslech, musela jsem si tedy vystačit sama. Po mé stručné odpovědi "brambory" chtěl cizinec ještě vědět, na co je druhá, ještě delší fronta před pekařstvím. Moje ubohé znalosti německého jazyka se opět zmohly pouze na stručné "chleba", nicméně jeho následné poznámce " mein Gott, so ein Elend" jsem rozuměla docela dobře.