Jak to bylo u nás s televizí

Když začala 1. 5. 1953 z Prahy vysílat Československá televize, nemělo to pro většinu obyvatel Čech a Moravy valný význam. Pokrytí republiky televizním signálem ještě moc zajištěno nebylo a kromě toho, pouhý jeden měsíc po zahájení vysílání, přišli lidé měnovou reformou o veškeré úspory. Kdo si za těch okolností mohl dovolit koupit televizní přijímač ? Počet televizorů mezi lidmi nebyl o mnoho větší ani o dva a půl roku později, když na Silvestra 1955, zahájilo své vysílání Televizní studio Ostrava. To vysílalo zpočátku dvakrát týdně: dvě a půl hodiny ve středu večer a tři hodiny v neděli večer. Ani v Ostravě, kde bylo hodně horníků s poměrně dobrými výdělky, nebylo tehdy majitelů televizorů mnoho a tak o tom, že někdo viděl televizi, se spíše povídalo, než že by se na ni mnoho lidí koukalo vlastníma očima. Chodil jsem tehdy do páté třídy a bydleli jsme v Ostravě v Gregorově ulici, blízko ředitelství OKD. Hned po Novém roce 1956 přišel otec domů se zprávou, že na OKD, je v nějaké společenské místnosti televizor a že se tam můžeme jít podívat. Ještě v ten den, v 7 hodin večer, jsme seděli v zasedačce a dívali se na bedýnku, podobnou našemu rádiu. Jen na levé straně měla malinkou obrazovku. Na to, jak byla malá, na ni hledělo poměrně dost lidí, někteří i z větší vzdálenosti. My děti jsme seděly v první řadě, dospělí byli více vzadu. V místnosti byla tma jako v kině. Na obrazovce se objevil hlasatel a ohlašoval každý pořad.  O pořady vlastně ani nešlo,  byly to jen samé krátké filmy. Ale přestože od té doby uplynulo už 57 let, dodnes si pamatuji na ten jeden černobílý kreslený film, který jsem tehdy viděl. Byl o Odysseových dobrodružstvích a asi zapříčinil, že jsem si oblíbil staré řecké báje a přes ně pak i historii jako takovou. Na fotce jsme s Břetíkem v parčíku, přes který jsme chodili do školy. Díváme se směrem k našemu domu, stojí asi 100 m před námi. Ten dům na fotce vlevo je ředitelství OKD. Za ním už je Stalinovo (dnes Prokešovo) náměstí.
Do listopadu jsme se byli podívat na televizi ještě několikrát, ale pak jsme o tuhle podívanou přišli, protože se naše rodina přestěhovala do Prahy. Teprve k vánovům v roce 1958 si naši rodiče koupili svůj první televizor a tak o Štědrém dni už v našem obýváku trůnil Rekord s úhlopříčkou celých 35 cm. Nějaké větší vysedávání před „bednou“ ale nehrozilo, vždyť se vysílalo jen v omezeném čase a asi nejčastěji přenášeným obrazem byl monoskop, umožňující nastavit symetrii, jas a kontrast obrazu. Součástí vysílání byly i přestávky, později vyplňované třeba záběrem na koťata, hrající si s klubíčkem. Občas ale bylo vysílání přerušeno neplánovaně a  objevil se nápis „Porucha není na Vašem přijímači“ nebo „Omluvte poruchu vysílání“. Televizory, vybavené elektronkami a plné odporů a kondenzátorů mívaly taky dost často poruchy a opraváři mívali plné ruce práce.
Asi někdy v té době jsme měli dost nevšední zážitek, když jsme šli s naší třídou na exkurzi do televizního studia ve Vladislavově ulici. Tam jsem poprvé viděl na vlastní oči televizní kamery. Jinak bylo vybavení studia hodně prosté, to bylo nápadné i třináctiletému klukovi.
 
Přibližně ve stejné době, kdy jsem poprvé seděl před televizní obrazovkou, viděla ji poprvé i moje budoucí manželka ve Vysokově u Náchoda. Tehdy ovšem byla teprve desetiletá a na Nový rok 1956 šla se sestrou k sousedům na návštěvu.  Pozvala je jejich kamarádka Alenka, jejíž rodiče vyhráli koncem roku 1955 opravdový televizní přijímač na nějaký los. Že už je v provozu, hlásala do světa velká anténa na střeše jejich chalupy. A tak děvčata poprvé uviděla ten zázrak, černobílý obraz, přenášený z Prahy do východočeské vesničky. I tady se všichni dívali na televizi při zhasnutém světle. V místnosti bylo dost lidí a pro všechny nebyly židle. Dali tedy dětem dopředu dvě štokrlata, mezi nimiž bylo položeno žehlicí prkno. A na to se všechny děti namačkaly. Na televizi pak děvčata chodila k sousedům častěji a občas je pozvali i příbuzní, kteří byli šťastnější a na televizi si už našetřili.
Oni sami televizi ještě dlouho neměli, protože jejich otec, i když hospodařil na pouhých 20 hektarech pozemků, byl v chudé vesnici přece jen největším sedlákem
a někdo tu nálepku „kulak“ dostat musel. Tak přišel v padesátých letech o většinu svého majetku a byl rád, když rodina měla z čeho být živa. Teprve v únoru 1963 se zmohli svou první televizi Tesla Carmen, v té době už měl ale nějakou televizi skoro každý.  

Vlastně ta bedna s obrazovkou nebyla samozřejmostí ještě i mnohem později. Když jsme se s manželkou vzali, usadili jsme se ve vesničce na Náchodsku, kde jsme přestavěli chalupu po manželčiných prarodičích. Nastěhovali jsme se na konci r. 1970 téměř do holých stěn, postupně zaplňovaných nábytkem, sesbíraným po půdách. Spláceli jsme dluhy a na koupi nějaké televize nebylo ani pomyšlení. Až mnohem později nám někdo daroval vyřazený, asi 10 let starý Azurit a já se ho naučil opravovat, protože byl věčně mimo provoz. Teprve asi v roce 1983-4 jsme si koupili úplně nový, ale stále ještě černobílý, televizor, jeden z posledních, které  se vyráběly. To už mi bylo bezmála 40 let. Myslím, že jsme ale zdaleka nebyli sami, kdo takto balancoval se svou finanční situací. Pokud jsme doma někdy nemívali možnost podívat se na televizi, nezdá se, že by nám to nějak chybělo. Děti aspoň pořád neseděly před obrazovkou a byly stále někde venku.
Jiří Stach