Televize sdílená, ztracená a zděděná

Televize sdílená, ztracená a zděděná
 
Mohla bych být jen o pár let starší sestrou Československé televize.  Však ona se pod trochu pozměněným názvem  jako Česká televize zřejmě  dožije vyššího  věku než já. Můj vztah  k ní by se dal také sourozeneckým nazvat. Někdy mi hrozně schází, někdy si na ni ani nevzpomenu, někdy mi jde  na nervy, někdy je mi úplně fuk  Cítím se ale vůči ní naprosto svobodně a volně. Na rozdíl od  sestry z masa a kostí mohu  ČT bez výčitek svědomí zanedbávat nebo ji nemít vůbec, stejně jako tomu bylo po celé mé dětství.

Televize sdílená

Fenomen sdílené televize, tedy jedné pidiobrazovky  většinou zabudované v masivní skříňce, zná většina vrstevníků televizního vysílání v tehdejší ČSR. To se pěkně pěstovaly sousedské vztahy!  Kdo tenhle výkřik techniky měl a nechtěl vypadat jako asociální náfuka, samo sebou počítal s tím, že před ním sám sedět nebude.  A také měl potřebu ještě pěkně za tepla s někým probrat těch pár programů, které byly k mání.
V  domku, který postavil  v roce 1929 pro svoji rodinu můj pradědeček a který ho připravil o život, když na něm stříhal popínavé psí víno, po roce 1950 žily rodiny tři. Jedna neúplná, totiž babička, máma a já a dvě takzvaně sociálně slabé, přidělené k nám Národním výborem. V suterénu řezník pan Pelikán s druhou ženou a několika dětmi z obou manželství. A později i s jednou televizí.
Nad námi Meruňkovi, poklidní manželé se dvěma odrostlými dcerami. A ti si koupili televizi někdy kolem roku 1965 a nebyli asociální náfukové. Zvali nás, „domácí“, na večerní  dýchánky před obrazovkou často škrkající nebo po dlouhé minuty nabízející „Závadu, která nebyla na jejich přijímači“. Máma se většinou z téhle společenské téměř povinnosti vyvlíkla s tím, že jí jdou lidi po deseti hodinách v kanceláři na nervy, mně, předpubertální dívence, šli na nervy všichni a tak nás většinou důstojně zastoupila babička, protože babička tenkrát za nás dělala úplně všechno.  Těšila se hlavně  každé pondělí  na slovenské inscenace i přes časté dotazy pomalejšího pana Meruňky, kdože to je, co říká, a proč  a proč… Ovšem  sportovní přenosy zásadně odmítala. To byla podle ní absolutní ztráta času.
Párkrát jsme s mámou přece jen udělaly výjimku a uvelebily se, bojovně naladěny, s ostatním obecenstvem  o patro výš. To když se hrál hokej. Scénář byl zavedený.  Paní Meruňková už pro nás měla připraveny mističky s polárkovým dortem. Pracovala v Laktosu, který měl na tyhle dorty monopol.  Bohužel nenabízela nám  mraženou pochoutku se slovy „Dort z polárky je dárek nad dárky“, naopak neopomněla přidat nové historky o tom,  kolik myší ten den nestačilo utéct z pásu na jejich výrobu.
Stejné to bylo i v březnu 1965, kdy se hrál strategický a celým národem sledovaný mač s Ruskem. Jen s tím rozdílem, že se nechala přemluvit k fandění i babička. Byly jsme s mámou připraveny na to, že se po pár minutách hry zvedne a odejde dolů dát si svoji  čtyřicátou Letku či Partyzánku nebo co to tenkrát kouřila. Ale kdepak babička. Od první chvíle napjatě zírala na mrňavou obrazovku, při prvním gólu nadšeně vyskočila tak, že málem rozlámala propůjčené sektorové křesílko. To, že gól padl třikrát do naší branky, ji nezviklalo v dalším úporném sledování hry. „Koukejte, už se zase válí,  ježíšmarjá, kolik toho vypili, vždyť  jsou víc na zemi než na nohou! “ , pokřikovala nadšeně. Bylo nám všem trochu divné, že se nejvíc baví, když  někdo  sebou práskne o led a pak se sotva zvedne, případně ho odnesou na nosítkách..  Do té doby jsme si mysleli,  že je poklidná, příjemná stará paní bez krvežíznivých spádů.  Důvod  se ukázal při hymně. Bohužel  ne naší. Při detailním záběru na hráče konečně stojící  v pozoru, babička s údivem prohlásila: „No né, vždyť oni mají na nohou brusle!“   

Televize ztracená

Za pár let přistála televize i v  naší domácnosti. Na doplňkovou půjčku zakoupený maďarský Orion  často stávkoval. Uvést ho do chodu znamenalo podniknout každý večer docela složitý manévr.  Jedna z nás běhala po pokoji s anténou, někdo zodpovědný hlásil stav obrazovky a dával pokyny: „teď je to dobrý, trochu doprava, to je moc, už to zase zrní…
Jak to tak bývá, pořídí-li si člověk do bytu něco nového, to starší, co do té doby vypadalo téměř nádherně, se začne jevit jako omšelé, hnusné a nemoderní. Zkrátka je potřeba to okamžitě přelakovat, vyměnit, v krajním případě vyhodit. To byl i náš případ. Krásná kachlová kamna byla rozebrána a v koutě se pyšnil výkřik poslední módy – plechová, šedivá kamna na naftu. Trochu prošlapaný snad perský koberec byl srolován, vykázán na půdu a parkety přikryl kovral. A to vše si samozřejmě žádalo novou barvu na stěny – kdepak filigránský váleček s květinovými motivy!  Pryč s ním! Nastávají nové časy s televizí!
Byl tedy povolán mistr malířského cechu.  Sousedka ho doporučila jako spolehlivého, levného a šikovného. Prý se nebudeme muset o nic starat, jen mu udělat dostatečný prostor pro štafle a bandasku s pivem.  Před dnem D jsme s maminkou a babičkou natahaly maximum věcí movitých do ložnice, kde jsme z nich nesystematicky, bez ladu a skladu nastavěly Cheopsovu pyramidu.  Kompletně zdeptané jsme se ten večer 20. srpna 1968 poskládaly do postelí, které jako jediný kus nábytku unikly našemu řádění. K ránu, pořád ještě utahaná, jsem se několikrát napůl probrala a zase znovu upadla do polospánku. Z hlavní silnice pod naší zahradou se ozýval  rachot úplně jiný než obvyklí popeláři nebo první ranní autobusy, ale já jsem se strašně potřebovala dospat. Teprve úporný domovní zvonek nás všechny vyburcoval. Za dveřmi stála ubrečená „televizní“ sousedka paní Meruňková jen v noční košili a vzlykala: „Jsou tu Rusové!“  Nevěřícně jsme na ni zíraly a moje první myšlenka byla: to od ní není fér takhle si z nás utahovat, zrovna když tu máme takovou spouštˇ. Aby dodala svému sdělení váhu, pravila: „Pusťte si televizi.“  
Televize Orion v té hromadě dočasně zmizela. Opravdu dočasně, ne na třiadvacet let jako naši „osvoboditelé“. Pokorně jsme tedy  to dopoledne znovu vystoupaly do prvního patra. Na polárkový dort nedošlo. Stejně na něj neměl nikdo chuť.
Mistr malíř zmizel na věčné časy. Nikdo ho už nikdy nespatřil.  Pyramidu jsme tedy rozebraly a šťastně nalezenou televizi postavily na omšelý stoleček u upatlané zdi. A ona,  ačkoli původem Maďarka, vlastenecky odmítla přinášet nám smutné zprávy těch dní a už ze sebe nevydala ani hlásek, i když jsme běhaly s anténou po bytě o sto šest.           
 
Televize zděděná

Mimo malíře zmizeli i mnozí moji spolužáci a přátelé. Kamarádka z největších sice se mnou odjela na chmelovou brigádu, ale objevili se tam z ničeho nic její rodiče a Zuza  bez nějakého velkého loučení s nimi odjela. A  já, po  návratu do Prahy, jsem objevila na omšelém stolku u upatlané zdi  pozdrav od ní.  Orchidea, tak romantické jméno měla televize, před kterou jsme u Zuzy doma kopírovaly Golden Kids  A na mně bylo, abych se o ni, televizi zděděnou, starala dalších dvacet let.