Dědova vzpomínka

   Televize je běžnou součástí našeho života. Ale nebylo tomu vždy tak. Stačilo mi poslechnout si vyprávění mého taťky a hlavně dědy.  Od taťky vím, že ve vsi bylo normální mít černobílou televizi. Byly na ní jen čtyři knoflíky, samozřejmě bez dálkového ovládání. Televize nešla celý den, jako jsme zvyklí dnes. Bylo možné naladit na ní jen několik programů, na kterých také někdy nebylo vůbec nic, prostě jen zrnění. Než šel můj taťka do školy, koupili si jeho rodiče, tedy moji prarodiče, barevnou televizi, Tenkrát to bylo něco úžasného. Zrovna se psal rok 1974 a konalo se Mistrovství světa v hokeji. Můj děda svolal své nejlepší kamarády, aby spolu sledovali hokej. Nejočekávanější byl zápas ČSSR - SSSR. Naši prý tenkrát vyhráli 7:2. Celkově jsme skončili druzí. Všichni dědovi kamarádi byli nadšení, protože měli poprvé možnost sledovat všechno barevně. Moji prarodiče byli mezi prvními obyvateli vesnice, kteří si pořídili barevnou televizi. Tento příběh mě velice zaujal. Uvědomil jsem si, že to, co dnes vnímáme jsko samozřejmost, bylo v nedávné minulosti úplně jinak.