Výhra

Všichni se nestačíme divit,kterak spravedlivý čas běží.Je neúprosný,nedá se spoutat ani uprosit!
Dá se však zastavit s otazníkem? Ne!
Usedám,pomyslně ho zastavuji,myšlenky mě vrací zpět.Moje bohatá obrazotvornost i s  hladivými pocity to mému,já,dovoluje.

Jsem odpoutána od reality.Sním.
Je sobota podvečer.Schoulená jako kotě do klubíčka u hřejivých kamen na perském koberečku
a sama!Rudé jazyky olizují stěny,pozoruji je a poslouchám.Naše stará čtyřlampovka zn.Tesla mě mě odnáší do víru operetních melodií.Ach,kterak se vždy těším na sobotní podvečery,kdy
 necelé dvě hodiny si podávám ruce s panem Lehárem,Štrausem,Kalmánem,Offenbachem a
ostatními.Ve svém pubertálním věku se vznáším do výšin,nádhera!Akustika pokoje je úžasná.


Vysoká okna po celé jedné stěně místnosti,xylolitová podlaha třpytící se leskem s vůní čistoty
podtrhují přenos melodií.Nevnímám,že místnost je ložnicí mých rodičů,mění se v koncertní sál.
Opakuji,jsem zde sama,to mám nejraději,nikdo mě neruší.

Můj starší bratr Olda se vrací ze základní vojenské služby,tolik jsem se na něho těšila.Má
pochopení pro svoji sestru,čtrnáctiletou puberťačku.Nastupuje jako stavební projektant u firmy
Stavoprojekt v tehdejším Gottwaldově.Dny běží  stejným tempem,sdílíme spolu obývací pokoj,
je moudrý,učí mě vkusu i chování dozrávající slečny.Až jednou!
Píše se rok 1956.
Vrací se ze zaměstnání se šibalským úsměvem,který mu tolik sluší!"Tulčo,víš co je nového?"
Mává mi před očima výherní listinou.Posléze se dovídám celou pravdu.Před krátkým časem
si v zaměstnání zakoupil los za pět korun.Vyhrál první pořadí na výherní listině,bude majitelem
hudební skříně se zabudovanou televizí,rádiem a magnetofonem.Nechci mu kazit radost,avšak
pro moji maličkost je to studená sprcha!Je konec milovaných podvečerů u mojí čtyřlampovky.
Holt elektronika se cpe dopředu,chápu,objímá mě nostalgie.
"Kolik ještě zbývá?"táži se sama sebe.
Realita je krutá.
Do týdne přinášejí dva silní chlapíci na kšandách určených k přenosu velkou dřevěnými latěmi
obitou bednu.Ukrývá velkého obra,hudební skříň ve světle lesknoucím se dřevěném provedení.
"Ale vždyť bude rušit vzhedem náš interiér,ručně na zakázku vyrobený nábytek z pravého
ořechového dřeva!"tiše protestuji.Námitka se rovná hodu hráchu na stěnu.Mlčím.Místo umístnění se nachází v obývacím pokoji..V tichosti se vzdaluji,odmítám jásat s ostatními.Usedám
sama ke své čtyřlampovce a pláču!
A nostalgie se vrací.
Čirou náhodou po čtyřiceti létech navštívíme s manželem prodejnu Elektro.Technika jde 
neúprosnými kroky dopředu.A já?Přivykla.
Do obchodu přichází paní udržovaná ,zralá osmdesátnice a rozhlíží se mezi regály.Její zklamání
a bezradnost jí čtu z tváře,cítí se jako v bludišti.Chápu,něco mi připomíná.
Mladý prodavač se zdvořile ptá:"Copak si paní,přejete?!
Ta bloudí očima a já poslouchám /i když to není mým zvykem/.
Žena odpoví:"Prosím,po úmrtí manžela mi odešla také dvoulampovka.Potřebovala bych novou.."
Dále plynoucího rozhovoru nejsem a nechci být účastna.
Mám tuto situaci za sebou ve svých čtrnácti létech!