Vánoční vzpomínkové rozjímání

Vím. Má každým rokem se vracející vzpomínka by měla začínat naší společnou historicko-lidovou tradicí "Vánoc".
Ale roztančené vločky za oknem spolu s rozžehnutou svící mi nedají… Každá má v sobě lehounký nádech mých příběhů od dětství po současnost. A že jich bylo k nespočítání, o tom hovoří každoroční kalendář. Tuhle starost ponechávám jemu. Moje "Já"? Léta nepočítá.

První sněhová vločka stéká po okenním rámu. Vrací mě do vzpomínky tříletého dítěte obklopeného teplem domova. Máma, výborná cukrářka, připravila mimo jiné pochoutky miniaturní ořechové dortíčky. Nevím proč, říkali jsme jim "kobelečky". S bráškou Oldou jsme je milovali, šly rovnou "do ledvin". Brzy ráno mi chuť na tuhle dobrotu nedá spát. Hledám, probouzím rodiče, máma mě uklidňuje: "Odpoledne budou čerstvé." Jsem neoblomná. Moje paličatost nadzvedne tátu. Podá mi malý perský kobereček, ležící před postelí, se slovy: "Tady ho máš..." Pohladí mě po tváři, já se mu ukryji v náručí."

O rok později, krátce před Štědrým dnem, přivážejí tátu z nemocnice domů. Stojím u něho, drží mě za ruku a hladí. Naslouchám jeho tichým slovům: "Kytičko, pamatuj si, jsi moje všecko". Nerozumím. U štědrovečerního stolu bojuji se svým starším bráškou Oldou a uplakanou mámou: "Nebudu jíst, až přijde táta!"
Po dlouhé době jsem pochopila krutou pravdu.


Tátova židle zůstane prázdná...
Vánoce mi k srdci nepřirostly. Dlouho jsem hladila mámu a polykala s ní slzy. Radost z nich mi vrátila až moje dcera. Naplněna štěstím jsem pro ni se vší láskou a tajemstvím připravovala vánoční stromeček, dárky s jejími nejoblíbenějšími dobrotami. Pohlazením mi byly její rozzářené oči a spokojenost. Se zaujetím jsem ji sledovala, jak schoulená v křesle listuje v knížkách od Ježíška, kouká na televizní pohádky a zapisuje svá tajemství do deníčku.

Byla jsem po dlouhé době spokojená a šťastná. Ještě dnes vzpomínka hladí...
Vzpomínám!