Návraty,...

"Sejdeme se za brankou,..." z mobilu vycházející hlas mého 27 letého vnuka okamžitě vyvolává radost.

Objímáme se na přivítanou. Ani jednou od svého narození nevynechal návštěvu našeho chatového hnízdečka..
Urostlý mladík odjakživa miloval letadla.Společně jsme je sledovali s jejich bílými táhnoucími se závoji.

A my?
Dohadovali jsme se, kam směřují. Jeho láska k nim se mu stala povoláním, kéž by i posláním.

Hlavou mi víří vzpomínky. Nabízí se jedna z nich.
Točím se v kuchyňce Připravuji oběd a něco sladkého svým pětiletým vnoučátkům Vojtíkovi a Markytce.
Jsou v plné práci. Se zaujetím připravují dojezdovou  dráhu pro lanovku.
Je to hračka k nezaplacení, vyrobená dědou.Pojmenovaly si ji pyšným názvem "Rorýs". Nestačím se divit, no jo, muž se opět vrátil do svých dětských let. Spokojeně vnoučata  pozoruje.
"Rorýs" je kabina lanovky. Představuje ji dřevěný špalík obdélníkového
tvaru. Na horní části jsou upevněna dvě kolečka s drážkou, do níž zapadá
nejdůležitější část, nosné lanko. Je umístěno ve spádu v délce 20 metrů.
Dojezdová plocha připravena, hra začíná.
"Rorýs" je opakovaně upevněn na sjezdovou dráhu, pyšně se vznáší
vzduchem, pak přistává na dojezdové ploše. Zdupaná tráva podél sjezdu
lanovky hovoří sama za sebe. Děda spokojeně pokuřuje, já dokončuji oběd.
Pohledem se zastavím na obaleném malinoostružníku. Opět se vzdaluji od práce.
Je prosluněné odpoledne, s vnoučaty kráčíme úvozovou cestičkou plnou šípkových keřů. Za námi neposečená louka. Vede až k lesíku s rokvetlým vřesem a vyzrálými plody šípků.
Plním košík, aniž bych si všimla, že zmizel muž s vnoučaty. Rozhlížím se kolem. Na horní straně louky zachytím ve vysoké trávě pohyb.
Tiše se přibližuji k místu.Moje obava se mění v tichý úsměv.
Nechci je vyrušit. Sedí na bobku u keře obsypaném ostružinami. Děda trhá zralé plody. Děti jedno po druhém zobou z jeho dlaně.
"Tiché zátiší".
Zamáčknu slzu.
Vracíme se všichni spokojeně domů, kde nás čeká vodní lázeň a moje vyprávění pod vycházejícími hvězdami.
"Babi, ta bramboračka mluví," vstoupí do vzpomínek vnuk. Moje polévky mu jdou k duhu od dětství.
"Navečer připravím já něco dobrého v krbu,"pokračuje."Já vím, jsi můj šéfkuchař".Vnuk s úsměvem pokračuje:"Zítra tě zvu do Boskůvek, projdeme naše obchůdky a také tě zvu na oběd". S radostí se podřizuji.Jsem šťastná, mám hezkého a hodného vnuka, kterého aspoň pohladím pohledem.
V jednom z obchůdků opět vzpomínka.
Je dopoledne. Jdeme spolu něco dokoupit. Krátíme si cestu přes kopeček nad chatou k paní Emilce. Před časem otevřela soukomý "koloniál" ve svém domečku.Jsme uvnitř sami. Pultík je pro vnoučka vysoký, stojí na špičkách, prstíky se přidržuje jeho okraje.
"Máme všechno", končím nákup. "Ne, ne", ozývá se vnouček.
"Copak ještě, Vojtíšku?", táže se s úsměvem Emilka.
Malý capart ukáže významně dva prstíky:"Dvakrát šumivý na jazyk. Přeci pro dědu i pro mě!" /vysv. šumák/.
"Copak tě, babičko, rozesmálo?", ptá se dospělý vnuk.
V tom se ozve jeho mobil. "Jsem vám v patách,...", slyšíme hlas dcery.
Večer všichni sedíme u plápolajícího ohně u krbu, vnuk se činí s večeří
Počítáme hvězdy na obloze. Nečekáme na tu padající.
Přání se splnilo. Jsme všichni spolu!!
Po několika dnech navštívím internetové stránky. K mému údivu se na mne dívají fotografické záběry z našeho setkání.
U několika malá srdíčka a pozdravení:"Díky za každé nové ráno,..."
Opět zamáčknu slzu. Nabízí se otázka:"Co je to štěstí...?

Návraty mých dětí!