Když voní sníh,.......

Přivírám oči. "Slyšíš, jak padá sníh?"
Tiše!!!
Vločky se honí kolem rozžehnutých luceren, zvědavě nakukují do příbytků
lidí, přikrývají větvičky stromů a keřů svou načechranou, voňavou peřinkou,..

Melodie tančících vloček a jejich typická vůně se nese městem.

V králičím, bílém kožíšku s hranatou čepicí, s uvázanými bambulemi pod
bradou a ručně ušitými bílými válenkami od táty stojím, ani nedutám.
Nechci se prozradit.Dětské dlaně se soukají ze závěsného "štucu" za vločkami.
Chtějí bezelstně obejmout celé kroměřížské náměstí.Prosím zámecké zvony o chvíli ticha!

Miluji bílou, tu vločkovou a temnou usínající oblohu.
Tulím se k mámině temně modrému, vlněnému kabátku a hladím šedivou
kožešinku u jeho kapes.
"Půjdeme domů, nachladneš mi,...":šeptá máma a hladí moje dlouhé vlnité vlasy rozběhnuté na kožíšku.

Prstíkem na dětských ústech ukazuji:"Pssst."
"Vždyť bílé válenky táta obšil pravou hnědou kůží.Podívej!"
"Ještě chvíli, maminko,...": žadoním.

Jsou mi čtyři léta.Moje oči zabloudí k mámě.Její jsou plné vloček,tají a hladí její skráně.Chvíli mlčím.Moje tváře nejsou červené od chladu,
stydím se.
Pak měkkou dětskou dlaní stírám její slzy.
"Ano, maminko, půjdeme domů".
Je to přesně rok, co nás opustil táta!!!

Přicházíme domů.Na dvorku ještě pohladím sněhovou peřinku a zašeptám:"Snížku, snížku, pojď si se mnou na koblížku!"
Mámě vykouzlím úsměv a pohlazení.
"Ty moje říkanko..."