Od psacího stroje k počítači

Pokud se zamyslím nad svými schopnostmi v oblasti elektroniky, jímá
mě úzkost.
Nejlépe jsem si rozuměla s plastickým dětským promítačem, kde stačilo
jen zasunout do zásuvky. Každodenně nám poskytoval hezké podvečery
s tříletou dcerou.Ještě hodiny neznala, ale pravidelně usedala na kanape
a čekala mámu s krabicí pohádek se zázračným přístrojem na ruční
ovládání.
Čas utíká, aniž bychom si přáli.
Dcera odrostla dětským střevíčkům,já se vrátila ke své druhé lásce, dětem do mateřské školy.
Psala pro ně říkadla, veršíky, kreslila grafické listy k výuce.
V té době kopírky neexistovaly, nebyl problém vytvořit dvacet i více
listů pro různá doplňování.
Po několika letech nastala potřeba využít i psací stroj.K tomu mě dovedla
administrativa ve funkci ředitelky mateřské školy. Celé prázdniny jako
samouk jsem využívala psací stroj, stal se mým pomocníkem až do
důchodového věku. Při přechodu do "Podzimu života" mě stesk po dětech
provázel každý den. Moje nevyrovnanost se stupňovala, nepřicházelo žádné řešení.
Strastiplným měsícem bylo září. Zpočátku jsem několikrát zastupovala
při pracovní neschopnosti kolegyň, poté ujížděla na chatu do přírody.

Nadešel čas mých sedmdesátin.
Rodina zrealizovala návrh manžela společným darem, v krabici ukrytým
počítačem. Můj rozpačitý  úsměv ukryla kytice vonících bílých frérií.
Já si s hrůzou uvědomila svoji elektronickou neschopost.
"Neboj, babi, tenhle přístroj nemůžeš nijak zničit, pouze, že bys šla na
něj kladívkem", uhodil na hlavičku dvaadvacetiletý vnuk. Zřejmě mi četl
obavy z očí.
Několik poučných podvečerů s nákresy a pečlivě vytisknutými návody
"Jak na něj". Rodina mě nenechala v klidu, posílala e-maily a já?
Donucena odpovídat.Vzpomněla jsem si na L. Amstronga,"Život je
jako džezová trubka, když do ní nefoukáš, nic z ní nevypadne".

Po dvou letech naší spolupráce nemůžu shrnout všechny možnosti,
kterými se můj známý - neznámý prezentuje.Stal se mým Věrným
Pátkem. Vždy poradí, pobaví, je mou pravou rukou.
Obnovil moji lásku k dětem jinou formou . Vracím se k nim opět říkadly,
hádankami, veršovanými pohádkami, rozpočítady, omalovánkami.
Můj Věrný Pátek spolehlivě zapisuje, vkládá moje ilustrace, spolupracuje
s nakladatelstvími.
A ejhle!

Vznikly dvě knížky pro děti:"Povídání se sluníčkem" a "Sluníčko jde do
školy".Třetí , "Sedm teček pro berušku" je na cestě.
Čas otevřel také šuplík s mou poezií. Do éteru vzlétla první vlaštovka
pod názvem "Pocity Květy Pokorné" v grafické úpravě malíře Josefa
Ruszeláka.
V současné době s Věrným Pátkem vzpomínáme na mé dětství, prožité
v Baťově domě Obuvi v Kroměříži od r. 1942 v knize "Nesmím to nikomu
říkat". Přiznávám, s počítačem nezahálíme!
Cestujeme po místech známých i neznámých. Mám -li být upřímná,
mnohdy mi nahrazuje i televizní pořady. Zajímavé informace z oblasti
historie, kultury spolehlivě nahrávám a ukládám do složek.
Musím přiznat, že mnohdy Věrný Pátek žárlí. Na chvíle strávené s knihou,
pro mě nenahraditelné.
Mohla bych se předlouze rozepisovat, nechci.
Závěrem konstatuji.
Věrný Pátek - počítač se stal součástí mého "Podzimu".
Ruku v ruce brouzdáme novými i starými pěšinami.
Díky němu jsem se stala svobodnou i ve svých slabostech !!