Dnes vypadá Zbrojovka Brno jako po vymření, ale v sedmdesátých a osmdesátých letech byla plná života jak na menším sídlišti s několika tisíci lidmi. Dokonce se musela kvůli přeplněnosti hromadné dopravy upravit pracovní doba tak, aby dělnické profese chodily na 6. hod, kdežto úředníci čili "inkousti" až v 6,30 h. K těm se počítali i konstruktéři, ke kterým jsem nastoupil jako kreslič v roce 1973 a po vojně v roce 1975 se tam zase vrátil. Tehdy se ještě nekreslilo na počítačích, nýbrž hezky pěkně tuší na pauzák.
Nejdříve jsme byli ve správní budově, lidově zvaném "hrad", ve druhém poschodí. Naše konstrukce byla dlouhá místnost, kde kolmo k oknům byly postaveny stoly a vedle nich stojany s kreslicími prkny. Takové prkno mělo ramenom na jeho konci dvě pravítka kolmo na sebe, v místě jejich dotyku bylo kulaté držadlo, které umožňovalo nejen pohyb pravítek po celém prkně, ale i natáčet je pod různými úly. Protože každý stroj má elektrickou a mechanickou část, dělili se konstruktéři na elektrikáře ("dráteníci") a strojaře ("šroubci").
Konstruktér obvykle kreslil tužkou, aby mohl mazat a opravovat, teprve pak předal výkres kresliči nebo kresličce k překreslení na pauzovací papír. Pauzák se musel mírně navlhčit, papírovými lepicími páskami přilepit na prkno ze všech čtyř stran. Po zaschnutí byl krásně našponovaný. Ke kreslení jsme už měli sadu kreslicích plnicích per s tuší, každé pero mělo jinou tloušťku. Do pravého spodního rohu se nejdříve natisklo veliké razítko, vlastně celá tabulka, do které se vypsalo číslo výkresu, ke kterému stroji a které jeho části patří, jméno konstruktéra i kresliče. Po nakreslení se výkres musel odříznout a na speciální lemovačce olemovat ze všech čtyř stran, aby byl zpevněný. Byla to vlastně bílá páska asi 1 cm široká, lemovačka 0,5 cm přichytila z vrchu a zbytek zespodu. Výkres se uložil do trezoru, což byla kovová skříň se šuplíky formátu A1, kam se vešly i největší výkresy. Myslím, že podobné používají výtvarníci na kresby a grafiky.
Stroj obvykle doprovázel návod na obsluhu, který se psal také na pauzák, ale na formát A4 psacím strojem s čerstvou sytě černou páskou, navíc se podložil obráceným kopírákem, aby písmo otiskl a zesílil i za spodu. Stejně se dělal i tzv. kusovník, ale na formát A3 naležato a na psacím stroji s dlouhým válcem a drobným písmem zvaným perlička.
Poté se výkresy, návody i kusovníky odnesly do světlotisku, kde podle nich udělali kopie pro všechny oddělení ve fabrice, která měla do nového výrobku co mluvit. Občas se povedla tzv. "čína", když byl některý list vložen neopatrně do stroje a namnožil se zrcadlově převácený, tedy nečitelný.
Po čase bylo naše oddělení přesunuto do budovy uprostřed fabriky, na tzv. dlouhou chodbu, která byla skutečně několik set metrů dlouhá. V přízemí se nacházely dílny se stroji, v prvním patře pak konstrukce, tiskárny, světlotisk, normalizační a patentové oddělení, závodní knihovna apod.
Protože paní, která se starala o normy, od nás odešla, bylo mi nabídnuto, abych nastoupil na její místo a zbavil se tak kreslení. Měl jsem k dispozici velkou knihovnu, ve které ovšem místo knih byly za sklem svazky s čs. státními nebo oborovými normami, které zaplnily všechny police. Neležely tam ovšem volně, normy jsou malé sešitky, často jen s několika stránkami. Proto už dříve knihařské oddělení vymyslelo speciální šanony formátu A5 z tvrdého lesklého hnědého papíru, jejich hřbet byl široký asi 3 cm. Uvnitř byl všit centimetrový pruh s dírkami vytvořenými speciální děrovačkou, kterou měli v normalizačním oddělení. Také každá norma byla takto proděrovaná. Pak přišla na řadu velká pružina, která procházela jak tím všitým pruhem papíru, tak i všemi normami ve svazku, takže vznikla kniha, kde bylo možno normami pohodlně listovat.
Když jsem nastoupil, zjistil jsem, že jsou jak šanony tak i normy značně dotrhané od dlouhého používání. Aby nové koště ukázalo, že dobře mete, jako první úkol jsem si dal všechno vyspravit: rozbité šanony jsem dal znovu vyrobit v knihárně, potrhané normy jsem podlepil a všechny hřbety šanonů pěkně popsal čísly norem ČSN. Ta čísla šla pěkně za sebou, kromě toho jsem každý rok dostal aktualizovaný dvoudílný seznam státních norem, kde se dalo zjistit číslo potřebné normy a pak v knihovně najít v příslušném svazku. Měl jsem ovšem i skříň s katalogy, zahraničními normami a dokonce technickými slovníky v angličtině a ruštině, jazyku RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci čili sdružení socialistických států pod patronátem Sovětského svazu).
Mým úkolem bylo nejen se starat o normy a na žádost konstruktérů vyhledat příslušnou normu nebo katalog, ale také jsem musel kontrolovat, zda popisy na výkresech odpovídají normám a chyby nechat opravit. Skoro denně jsem míval na stole došlou poštu, kterou vedoucí určil mně k vyřízení, např. nabídku nových integrovaných obvodů. Musel jsem oběhnout všech sedm našich konstrukcí, někdy odskočit i do konstrukcí v další budově, aby mi každé oddělení řeklo, kolik chce vzorků. Pak jsem napsal návrh dopisu do sešitu s průklepem. Vedoucí mi návrh vylepšil svými úpravami, pak jsem orginál vytrhl a předal sekretářce k napsání a odeslání. Do průlepu jsem si připsal, kolik kusů které oddělení chtělo, abych jim mohl vzorky předat až přijdou.
Často jsem chodil do normalizačního oddělení objednávat nové normy a došlé proděrovat pro šanon, někdy jsem byl poslán do technické knihovny pro potřebné publikace nebo objednání nových, často jsem byl v světlotisku, ve skladu pro součástky apod.
Nejvíce práce bylo s kontrolou kusovníků. Konstruktéři je vyplňovali tužkou na papír, písařky přepsaly na pauzák a ve výpočtovém středisku děvčata přepsala do stroje. Když pak přišla první sjetina, nestačili jsme se divit, protože stejnou normu každý opisovač přepsal jinak, tedy čísla správně, ale mezery odlišně a tím pádem stroj zařadil stejnou součástku na jiné místo, než kam patřila. Musel jsem tužkou naznačit opravy, ale děvčata ve výpočtovém středisku je nepochopila, takže další sjetina byla sice jinačí, ale zase špatně. Teprve až rok před sametovou revolucí jsem dostal stroj, kde jsem mohl všechno opravit na disketě a tu teprve poslat do výpočtového střediska.
Kromě toho jsem měl na starost nástěnku na chodbě a roznášení tisku, který si u mě lidé objednávali. Na nástěnku jsem jednou od Svazu československo-sovětského přátelství dostal obrázek obilného pole, nad kterým byl nápis: Perestrojka zajistí každému občanu Sovětského svazu vědecky zdůvodněné dávky potravin. Ráno jsem však zjistil, že mi někdo obrázek ukradl. V době svazáckých let jsem dělal kulturního referenta a zajišťoval lískty do dvidadel, několikrát jsem měl v šuplíku i celé představení (150 lístků) Divadla na provázku, ale pak mi dávali stále míň, nakonec jen 5 ks pro celou fabriku. Také jsme jako svazáci chodili na brigádu, totiž vykopat jámy podél zdí některých starých budov, do kterých se pak zabetonovaly opěrné sloupy, které ty zchátralé zdi držely.
Tímto popisem jsem chtěl jen vysvětlit, co dělal normalizační referent technický a že neměl nic společného s normalizačním regferentem politickým.
Miroslav Malovec