Uhlí pod Frenštátem

Frenštát pod Radhoštěm je pěkné město uprostřed krásné přírody Beskyd. Pod ním leží naše největší ložisko černého uhlí. K němu se váže můj příběh.

V šedesátých letech pokračoval průzkum ložisek černého uhlí od Ostravy k Valašsku a až k Beskydům. Pracoval jsem v těch letech jako interpretátor seismické skupiny v podniku Uhelný průzkum. Na záznamech seismického měření se objevovaly nadějné horizonty karbonu. Sice ve velké hloubce, ale v nebývalém rozsahu.

Byly nasazeny vrtné soupravy a geologové dostali první vzorky uhlí z vrtných jader. Ukázalo se, že v této oblasti je ohromná zásoba černého uhlí. Miliony tun. Když byly uhelné zásoby spočítány, ověřeny a předány v závěrečných zprávách do Prahy, vzbudilo to rozruch. Připravila se velká oslava. Přijeli významní hosté, zazněly halasné projevy. Byli oceněni a odměněni ředitelé, všelijací funkcionáři a tajemníci. Jako vždycky geologové, vrtači, výpočtáři, technici pouze přihlíželi.

Ve Frenštátě se mohutně stavělo. Dvě těžní jámy, provozní a technické budovy, sklady, manipulační plochy, příjezdové cesty. A když se to dodělalo, ruch přestal. Celé to monstrum se zastavilo a stojí to dodnes. Mně nabídli práci ve velkém výpočetním středisku. Přišly anglické a americké mohutné počítače. Přeškolil jsem se, naučil anglicky. To bylo koncem šedesátých let.

Za nějaký čas, v osmdesátých letech, jsem jel po letech do Frenštátu. Vedl jsem školení účetních a ekonomek o změnách ve zpracování dat. Rutina. Když asi v jednu odpoledne školení skončilo a dvacet účetních si ukládalo své poznámky do tašek, řekl jsem v návratu ješitnosti: „Jestli víte, že já jsem byl jedním z prvních, kdo před dvaceti lety to uhlí pod Frenštátem objevil.“ Ženy strnuly. A pak se na mě sesypaly. Najednou před nimi stál někdo, kdo může za všechno jejich trápení. „Nám sebrali zahradu! My máme pod okny silnici. Kvůli šachtě zbourali školku.“ Já jsem marně oponoval, že to strana a vláda vybudovala šachtu. Nic nepomohlo. V jejich očích jsem se z lektora mžikem proměnil v netvora. Seděl jsem za stolem a byl jsem rád, že mě nezlynčovaly. Nakonec dámy uznaly, že nic nenadělají a šly domů. Já také. A přece si myslím, že jednou přijde doba, kdy bude uhlí zase potřeba a najde se způsob, jak to uhlí těžit a přitom zachovat krásnou krajinu.