Ježek

Když jsem chodil do čtvrté třídy, vrátil se můj otec domů po operaci žaludku. Dostal doporučení, aby pil často poděbradskou minerálku. Protože jsme žili v Kolíně a do Poděbrad to není daleko, dostal jsem za úkol pro poděbradku zajet na kole. Maminka mi dala ruksak a do něj menší demižon a jel jsem. V lázeňském pavilonu jsem postavil demižon pod tenký pramínek a čekal. Trvalo to dlouho. Lázeňští hosté mě předbíhali a zlobili se na mě. Pak mi někdo poradil, ať nezdržuji a zajedu si do Velkého Oseku. Také tam teče stejná minerálka a nikdo si tam pro ni nechodí. Od té doby jsem jezdil tam a byla to pravda. Jednou jsem se vracel domů a na silnici přede mnou běžel ježek. Seskočil jsem z kola, sundal kabátek a ježka do něj zabalil. Na nosiči kola jsem ho dovezl domů. V kuchyni jsem ho vybalil. Oba mladší bratři z toho měli ohromnou radost. Ale maminka zasáhla: „Ty nevíš, že ježci jsou plní blech? Hned ho odnes pryč!“ Ač nerad, odnesl jsem ježka na hřbitov. Nebylo to daleko a tam jsem ho pustit. Maminka mi pak vzala kabátek, vytřepala ho a pověsila do kůlny, kde jsme měli uhlí, ať blechy vyskáčou. Kabátek tam pak visel dva měsíce!