Jenda

Nejmladší tátův bratr se jmenoval Jenda. Vyučil se v drogerii. Jezdil do učení na kole každý týden až do Velkého Meziříčí. A to je od Hořic v Podkrkonoší pěkně daleko.

Pamatuji si ho z té doby jako pracovitého sportovce. V sobotu a v neděli pomáhal dědovi na poli. Tak jsem ho znal. Po válce odjel do pohraničí a v malé obci Mostek převzal opuštěnou drogerii. Několik let tam úspěšně pracoval. Oženil se a měl dva chlapce. Pak se ale všechno změnilo po roce 1948. Drogerii mu zrušili. Sortiment převzala místní jednota.

Jenda šel pracovat na dráhu. Brzy vedl celou skupinu, která vyměřovala koleje, pražce a opravovala výhybky. Když kluci dorostli, šli pracovat také na dráhu jako táta. Založili rodiny a odstěhovali se daleko. Jendova žena zemřela. Jenda žil sám v domku s králíky a slepicemi.

Já jsem v osmdesátých letech pracoval a žil na Moravě u Ostravy. Byl jsem pracovníkem výpočetního střediska. Jednou jsem jel služebně do Dvora Králové. Byl pátek. Odpoledne jsem jednání skončil a hledal jsem si ve městě nějaké ubytování. Marně. Jen turistická ubytovna nabízela ještě nějaké místo ve společném sále. Byla to zakouřená místnost plná trampů s bágly. Nelíbilo se mi to. Vzpomněl jsem si, že v Mostku žije strýc Jenda. Vlakem to nebylo daleko. Neviděl jsem ho 40 let.

Přijel jsem na nádražíčko a ptám se, kde bydlí pan Machek. Ukázali mi na jeho domek, ale nebyl doma. Řekli mi: „Seče trávu támhle u trati.“ Šel jsem tedy podél trati a v dálce uviděl šedivého starého pána s vozíkem a kosou. Přijdu blíž a pozdravím. Stařík, asi sedmdesátiletý, se otočí a říká: „Vítám tě Vláďo, já jsem věděl, že přijdeš.“ To bylo překvapení. Pak jsme se přivítali. Pomohl jsem mu s vozíkem domů. Jenda usmažil vajíčka a pak jsme si povídali dlouho do noci. Ráno jsem vlakem odjel.

Když jsem později o tom přemýšlel, napadala mě všelijaká vysvětlení. Jak mohl po 40 letech poznat, že jsem to já, když mě znal pouze jako malého kluka? Jakoby to bylo boží vnuknutí. Nebo se mu o tom v noci zdálo? Když jsem se ho na to ptal, neřekl mi nic. Jen se tajemně usmíval. Možná, že v tom nebylo nic tajemného. Třeba někdo přijel vlakem přede mnou a na Jendu volal: „Dneska byl u nás v závodě nějaký pan z Moravy a jmenoval se jako vy.“ A Jenda si už ostatní domyslel. Kdo ví, jak to bylo. To už se nikdy nedovím.