Pan profesor
Vladimír Machek
1.11.2017
Vyprávím o milém setkání s panem profesorem Janem Petránkem a o mé zálibě ve sbírání achátů.
V letech 1960-67 jsem byl členem redakční rady časopisu GEOLOGICKÝ PRŮZKUM. Měl jsem na starosti fotografickou podobu časopisu. Když jsem v redakční radě přestal pracovat, protože jsem změnil zaměstnání a měl jsem dost jiných starostí, dostal jsem z redakce velký geologický slovník s věnováním. Při prohlídce této knihy jsem si povšiml, že většina zajímavých snímků ze světa nese podpis: foto Jan Petránek. Vrylo se mi do paměti.
Po mnoha letech v roce 2005 jsem jel autobusem do Mnichova. Koná se tam každoročně velké shromáždění geologů, mineralogů. Burza kamenů nebývalého rozsahu a úžasných nabídek. V Praze přistoupil do autobusu starý, drobný pán. Dali jsme se do řeči a brzy jsem zjistil, že si máme o čem povídat. Pochopitelně o kamenech. Já sbírám a brousím acháty už 20 let a ten pán acháty miluje profesionálně. Když jsme se představili a řekl: „Petránek.“ Bleskla mi hlavou stará otázka: „Není to ten autor fotografií z naučného slovníku?“ A byl to on! Když jsem se ho na to zeptal, jen mávl rukou, že už to je dávno.
Ráno jsme byli v Mnichově na výstavišti. Bylo toho moc k vidění a naše zásoba už nám nedovolovala velké nákupy. V poledne jsem potkal pana profesora. Byl na tom stejně. Eura mizela závratně rychle. Pak mi poradil: „Na konci poslední haly se prodávají achátové suroviny přímo ze sudu. A jsou levné.“ No a pak jsme s panem profesorem klečeli u hromady surovin a namáčeli materiál ve vypůjčeném kbelíku. Odnášeli si tašku kamenů za pár eur. Teprve doma po rozříznutí jsem s úžasem hleděl na tu krásu, kterou jsem vylovil z té černé bedny. Fotky, kde klečíme spolu s panem profesorem u bedny nevzhledných kamenů z Argentiny, si velice vážím. Teprve postupně jsem zjistil, kdo je ten milý, starý, vzdělaný pán, se kterým jsem se seznámil: profesor geologie z Karlovy univerzity.
S panem profesorem jsem se ještě setkal mnohokrát. Ještě třikrát v Mnichově a na mnoha burzách a akcích. Vždycky to byla setkání srdečná a přátelská. Vyprávěl mi o svých cestách do ciziny. Já jsem se mu zmínil, že zpracovávám, řežu a brousím obrovskou dávku achátů z Botswany. Část, asi 10 % má vodorovné proužky. To ho zaujalo. Požádal mě, abych mu poslal nějaké fotky těchto achátů. Poslal jsem mu CD s 80 snímky. Poděkoval mi dopisem a poslal mi svou práci otištěnou v Německu. Byla to odborná stať, která vysvětlovala vznik této neobvyklé formy achátů. Pan profesor navrhl, aby se mezinárodně zavedl název „gravitační acháty“, který je vědecky zdůvodněný namísto dosud užívaného obchodního názvu „onyx acháty“. Pomalu se tento název ujímá. V rozsáhlé německé odborné publikaci o achátech autora Johana Zenze se v prvním díle z roku 2005 používá ještě název „onyx“, ve třetím díle tohoto velkorysého díla se už píše o „gravitačních achátech.“ Cituje se také, že autorem názoru a celé studie je Jan Petránek.
Měl jsem z toho radost. Já vím, že moje vzpomínka na pana profesora je jen střípkem ze života tohoto skvělého, vzdělaného a skromného člověka. V zimě 2015-16 mě zastihla zpráva, že pan profesor zemřel. Je mi z toho smutno!