Prezidenti

Nevím, jestli se tomu dá říkat štěstí. Viděl jsem ale skoro všechny prezidenty.

Když jsem chodil do druhé třídy, přišli začátkem září do tříd učitelé oblečeni v černém. Jeli vlakem do Prahy. Zemřel T. G. Masaryk. V novinách s černým rámečkem byl snímek rakve na dělové lafetě na Karlově mostě.

Z prezidenta Beneše si chlapi v hospodě dělali legraci. Malá postava, pisklavý hlas v rádiu. Pak přišel Mnichov, válka, hurá – konec války. Koncem jara projížděl Kolínem zvláštní vlak, kterým se vracel prezident Beneš do Prahy. Stáli jsme na mostě u trati, abychom tu slávu viděli. Lidí tam stálo a mačkalo se aspoň tisíc. Projela lokomotiva, z okénka mával strojvůdce a topič, a pak vagón s prezidentem. Bouře nadšení, mávání, hudba hrála. Vlak projížděl pomalu, pan prezident nám z okna kynul, vedle se usmívala paní Hana Benešová. Tenkrát mě ani nenapadlo, že se můj osud protne s osudem topiče toho vlaku. Nevěděl jsem tenkrát, že se jmenuje pan T. a pochází z Moravy a má doma dvanáctiletou dcerku. Za šest let jsem se s tím děvčetem seznámil.

Bylo jí 18 let a byla hezká, sportovní typ. Šel jsem na vojnu. Za dva roky jsem se vrátil. Čekala na mne. Vzali jsme se. Pan T., topič toho vlaku a otec toho děvčete, se svatby nedožil. Zemřel rok předtím na rakovinu. A pak jsme s onou sportovní dívkou, mou ženou, prožili 40 let. Vychovali 2 děti a 3 vnučky.

Klementa Gottwalda jsem viděl hodně zblízka na sokolském sletě v roce 1948. A viděl jsem i sokolský vzdor na Staroměstském náměstí.

Antonína Zápotockého jsem viděl dvakrát. To ještě nebyl prezidentem. Poprvé někdy v roce 1946. Na letišti v Otrokovicích se konala letecká přehlídka. Bylo tam k vidění spousta letadel a mimo jiné i skupina Spitfairů a letců, kteří bojovali za Británii. My učni jsme tenkrát dostali nové modré uniformy a stáli jsme čestnou stráž u tribuny. A řečnil tam i odborový předák Zápotocký. Byl ještě hubený z koncentráku.

Podruhé jsem potkal Zápotockého ve Zlíne. To už byl předsedou vlády. Šel s celým štábem lidí do kopce k letnímu kinu. Zpoza rohu vykukovali chlapi z osobní ochranky. Já jsem šel ověšen děvčetem na klidnější místo do parku. Ubíhala léta. Pracoval jsem tenkrát v Karviné. Byl Den horníků. Obvyklá slavnost. Pojízdná prodejna tam prodávala transistorová rádia a elektrické trouby. Mnoho horníků si po skončení slavnosti neslo na rameni elektrickou troubu. Antonín Novotný tam mluvil o významu hornické práce. Chlapi říkali, že je jako bledý úředník.

Ludvíka Svobodu jsem krátce zahledl ve velkém autě, když jel z letiště v Mošnově do Ostravy. Tenkrát jsme dělali povinně špalír u silnice. A pak dlouho nic. Gustava Husáka jsem naživo neviděl a nějak mě to nemrzí. A pak propukla sametová revoluce. Na náměstí do Místku přijel Václav Havel. Náměstí bylo tak plné, že jsme stáli v ulici, která do náměstí ústí. Mluvil z balkónu, ale pro skandování a potlesk mu nebylo rozumět. Nevadilo to. Každý ho chtěl hlavně vidět.

A pak ještě jedno setkání pro mě obzvláště nezapomenutelné. V Praze v roce 1990. Přišli jsme na hrad. Na čtvrtém nádvoří byla slavnostní atmosféra. Rafael Kubelík se tam procházel s Leonardem Bernsteinem. Pak se tam objevil Václav Havel. Všichni se shromáždili kolem něj, až ho nebylo vidět.

Václav Klaus přijel jednou do Místku. Měl projev na místním stadionu, kde byla ledová plocha. Šel k tribuně a na ledu mu to uklouzlo a tenkrát pronesl: „Doufám, že nechcete, abych tu skákal dvojitého ritberga.“ A pak mluvil o ekonomické reformě. Teď už nikam nejdu, zestárl jsem. Zbývá mi jen televize.