Sokolský slet

V roce 1948 mi bylo 18 let. Byl jsem vyučen a prožíval čtvrtý rok Baťovy školy ve Zlíně. Dopoledne do 12.30 h práce v továrně, odpoledne od 14.30 h do 16.30 h škola. Už v zimě 1947 jsme se začali připravovat na sokolský slet v létě. Cvičili jsme sestavu pro dorost a měli jsme z toho radost. Těšili jsme se do Prahy. Pak přišel den odjezdu.

Na nádraží jsme do nákladních vagónů nastěhovali dvoupatrové postele. Do každého vagónu osm. Dostali jsme balíčky s jídlem a do každého vozu konev čaje. A jeli jsme. Bylo teplo a nám bylo veselo. Když někdo potřeboval čůrat, vychovatel, který nás doprovázel, odsunul škvíru ve dveřích. Když vlak zastavil, vyhrnuli jsme se ven. Do Prahy jsme dojeli k večeru.

Zastavili jsme na Smíchově na odstavné koleji. Všude kolem byla tráva. Málokdo spal tu noc ve vagóně. Rozložili jsme si deky v trávě. Brzy ráno mě někdo chytil za rameno. Táta! Vstal v noci a brzy ráno přijel do Prahy. Vyptával se, kde je vlak ze Zlína a mezi stovkami kluků mě našel. Poznal mě podle kárované košile, kterou mi šila maminka. Přivezl mi máminy buchty. A pak jsme si povídali, než jsme měli nástup. Prahou jsme pochodovali už ve cvičebním úboru.

Na chodnících bylo plno lidí. Spousta krásných děvčat. Pak jsme cvičili na Strahově. To bylo slávy!

Druhý den jsme cvičili ještě jednou. Ale to jsme se nevraceli k našemu vlaku, ale pochodovali jsme na Staroměstské náměstí. Tam byla velká tribuna a nás dorostence postavili hned proti tribuně. Pak se tribuna zaplnila a přicházely další a další průvody. Jásot, mávání, hudba. Ministři mávali a usmívali se. Pak ale šli sokolové. Muži svalnatí a pevní. Když šli kolem tribuny, zvolali s každým krokem: „Beneš, Beneš, Beneš“. Mávání a provolávání utichlo. Gottwald celý rudý strnul, Kopecký se nervózně ohlížel, Nosek ztvrdnul v obličeji, starý pán Nejedlý škubal hlavou a gestikuloval rukama.

No a pak jsme odpochodovali směrem k nádraží a složili si věci do vagónů. Dostali jsme večeři z polní kuchyně a v noci jsme odjeli domů.