Školní léta mého dědy

„Narodil jsem se v jedné malé dědině na Hané, půl roku před koncem druhé světové války.
Žádná předškolní zařízení jako jesle nebo mateřská škola neexistovala. Na vesnici byla jen jednotřídní, a později dvojtřídní škola. To znamenalo, že v jedné třídě bylo pět ročníků- od první do páté třídy a vyučování vedl jeden učitel. Vyučovací hodina tedy vypadala tak, že učitel pracoval s každým ročníkem asi deset minut. Stačil tedy vysvětlit velmi málo, zadal úkoly a věnoval se dalšímu ročníku. Od třetí do páté třídy jsem zažil už dvojtřídní školu- to znamená, že v místnosti byl 3., 4. a 5. ročník. to už bylo o něco lepší.
Od 6. třídy jsem začal dojíždět do řádné, tehdy osmileté školy do vedlejšího městyse. Za teplých měsíců jsem jezdil do školy na kole za každého počasí- asi 3, 5 km. Zde jsme už měli na každý předmět jiného učitele. Zpočátku trvalo, než jsme si na to zvykli a někteří spolužáci měli problém se spisovným jazykem, protože doma na vesnici se mluvilo hanácky. Na základní škole, ač to bylo úředně zakázáno jsme byli někdy i fyzicky trestáni rákoskou přes dlaň, nebo i fackou. Nikdo si nestěžoval, jinak by to doma schytal ještě jednou. Věděli jsme, za co to bylo. Psaní rodičům do žákovských knížek se téměř nevyskytovalo. Povinnou školní docházku jsem tedy končil ve čtrnácti letech závěrečnou zkouškou z jazyka českého, ruského a matematiky. Byl jsem posledním ročníkem žáků, kteří konali závěrečnou zkoušku na základní škole. Další rok už byla zrušena. Zkoušky jsem složil s vyznamenáním. Kdo chtěl ve studiu pokračovat, mohl podat přihlášku na střední školu. Zkoušku na stření školu ale nemohl konat každý, záleželo, jaký měl tzv. kádrový posudek, bez ohledu na prospěch. Protože jsem kádrově nevyhovoval- otec byl živnostníkem a já jsem navštěvoval hodiny náboženství a nebyl členem pionýra, na přijímací zkoušku na střední školu jsem nebyl vůbec pozván. Musel jsem tedy vstoupit do učení na řemeslo do strojírenského podniku. Učební doba byla tříletá a o učně bylo dobře postaráno. Vše, včetně ubytování a stravy jsem měl zdarma. To proto, že tenkrát byla dělnická třída preferovaná. Na učilišti bylo možno vyžít se v různých zájmových kroužcích. Já jsem se učil hře na hudební nástroj. Po složení závěrečné učňovské zkoušky jsem se přihlásil na dvouletou večerní školu při zaměstnání, zakončenou všeobecnou maturitní zkouškou, která opravňovala hlásit se na vysokou školu.
Toto dvouleté studijní období bylo pro mě velmi náročné a vysilující. Pracovní týden byl šestidenní, pracovalo se od 6 do 14 hodin. Ve dnech, kdy jsem chodil na střední školu jsem pracoval do 12:30 hodin a od 13 do 18 hodin čtyřikrát v týdnu jsem trávil ve škole.
I přes překážky mého sociálního původu a těžkostí tehdejší doby jsem našel dostatek vůle abych v životě dosáhl postavení, kterého jsem si přál, včetně absolvování vysoké školy.“