Ze studenta učitelem aneb zkušenosti mojí babičky se školstvím

Pověděla mi o svém studiu na tehdejším Pedagogickém institutu v Brně (dnes je to Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity) a mimo jiné i o tom, jak musel být předložen kádrový posudek jejích rodičů, když se na univerzitu hlásila. Vzpomínala na předměty, které se tehdy učili, jako Obsah a formy komunistické výchovy nebo Marxismus-leninismus, což byl povinný předmět i u státních zkoušek. Dodala také, že ona jako nastávající učitelka chemie měla ještě předmět zvaný Postavení chemie v komunistické výchově.

Svou kariéru učitelky druhého stupně základní školy zahájila v roce 1964 a ukončila v roce 2000 a během této doby zažila spoustu změn. Řekla mi o předem přichystaných výchovně vzdělávacích cílech, ve kterých bylo nejen obsaženo to, co má učitel naučit, ale hlavně jak toto učivo využije k výchově dětí k úctě ke komunismu. Babička vzpomínala na pravidelná politická školení učitelů pro ty, kteří se nehlásili ke komunistické straně. Také vyprávěla o „pohovorech“ ke kterým docházelo vždy po nějaké velké politické změně, například v roce 1698 po vstupu vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa: „Zavolali si nás (učitele) na vedení a pobídli nás, abychom se vyjádřili k momentální situaci.“

Babička také vyprávěla o pionýrech a o tom, jak děti, které do Pionýra nechodily, nedostávaly pochvaly, stejně jako děti, které chodily do náboženství. Povídala: „Jedna moje žačka tehdy vyhrála biologickou olympiádu. Byla jsem na ni strašně pyšná, proto mě tolik mrzelo že jsem jí nemohla dát ani malou pochvalu. Chodila totiž do náboženství.“ Zmínila se i o tom, že školy měly tenkrát za úkol přemluvit a získat žáky na vojenské školy.

„Dost dobře si vzpomínám na besedy s komunistickými funkcionáři.“ nadhodila jednou večer. Pověděla mi o tom, jak vždy s ostatními učiteli před začátkem přednášky nadiktovala dětem otázky. Očekávalo se od nich totiž, že na konci besedy budou klást přesně ty správné otázky.

Mimoškolní akce jsme také probraly. Babička zavzpomínala na soutěže jako byly například literární práce na téma „V našem JZD“ (Jednotná Zemědělská Družstva), anebo soutěž „O zemi, kde zítra již znamená včera“.

Po Sametové revoluci bylo pro moji babičku největší změnou to, že učitelé se nyní mohli veřejně hlásit ke své víře a to, že se děti mohly účastnit jakýchkoliv kroužků.