Vrátil jsem se ke koníčkům z mládí

Paní redaktorka Nicole Mrzenová - Vosátková mi položila sedm otázek, na které jsem jí rád odpověděl takto:

1. Těšil jste se do důchodu, nebo jste se toho momentu obával?
V roce 2005 mi bylo 58 let a v tomto věku se často říkává, že "mládí je pryč a do důchodu daleko". Na odchod do penze jsem tehdy přirozeně ani nepomyslel, přesto jsem se v něm zcela nečekaně ocitl. Důvodem bylo mé vážné onemocnění, které mě zasáhlo jako blesk z nebe. Po půlroční onkologické léčbě na olomoucké hematologické klinice následoval domácí nemocenský stav a po něm odchod do invalidního důchodu.

2. Na odchod do penze jste se tedy ani nemohl nijak připravit.
Máte pravdu, na takto nenadálý přechod z enormně aktivního pracovního života do pravého opaku - každodenní pasivity v prázdném bytě - se opravdu předem připravit nelze.

3. Jak jste toto období překonal?
I přesto, že moje žena Libuška a syn Lukáš byli pracovně hodně zatíženi, bez jejich každodenní láskyplné podpory bych jak dlouhou hospitalizaci, tak i domácí rekonvalescenci rozhodně sám nezvládl. A nemohu zapomenout ani na věrného společníka mých všedních dnů, pudlíka Tobíka, s nímž jsem trávil většinu překvapivě nabytého volného času. Každý den jsem s ním chodil do přírody na procházky a výletyv blízkém okolí domova. Díky těmto mým nejbližším jsem se pozvolna z těžké nemoci zotavoval a začal jsem přemýšlet, jak se ze svého neutěšeného stereotypu vymanit a zahájit život "aktivního seniora". Dnes, 13 let po odchodu do důchodu, mohbu říct, že se mi to docela podařilo.

4. Do čeho jste se pustil?
Věděl jsem, že mi v penzi bude hodně chybět bohatý společenský život, v němž jse se doposud pohyboval jako ryba ve vodě. Tento fakt mě přiměl k tomu, že jsem společně se svým starším kolegou, rovněž důchodcem, založil v roce 2005 seniorský klub pod názvem HOPAKA (HOdně PAmatující KAntoři). Je složen z bývalých profesorek a profesorů, postupně se rozšiřoval z původních 10 na současných 22 seniorů. Všichni jsou spjati neviditelnými pouty s hlučínským gymnáziem, na němž prožili přehršel veselých i neveselých historek.

5. To ale není jediná vaše aktivita...
Přesně po 50 letech jsem se rovněž vrátil do své první vysoké školy, dnes Ostravské univerzity, v níž jsem se "vyučil" kantořině. Ovšem s tím rozdílem, že učitelskou katedru jsem zaměnil opět za školní lavici v Univerzitě třetího věku. A v ní jsem se začal vzdělávat v oborech, které jsem pro nedostatek času v pracovním životě hodně zanedbával. Také na této akademické půdě jsem se podílel na založení Univerzitního klubu seniorů (UKS) a v jeho výboru jsem se snažil aktivně organizovat jeho vzdělávací činnost. Zároveň jsem se stal ambasadorem UKS v celostátním projektu SENSEN (Senzační senioři) při Nadaci Charty 77/Konto Bariéry a zapojil se aktivně coby autor 30 příspěvků do jejího projektu Národní knihovna (ve spolupráci s Národním muzeem). Zejména z těchto mých aktivit pak pramenila i moje nominace na ocenění Seniorem roku.

6. Co se vám na této životní etapě líbí?
Čeho si cením nejvíce, je to, že mohu splácet svůj velký dluh mé ženě, která po celé naše padesátileté manželství nesla na svých bedrech veškerou odpovědnost hza spokojený chod naší rodiny. Zejména v těžkém šestiletém období mého dálkového studia na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, následně rigorozního studia a poté 20 letého ředitelování na gymnáziu, kterému jsem věnoval až příliš volného času, na úkor mé ženy i rodiny. Teprve až v penzi jsem se mohl vrátit ke svým dřívějším zájmům a koníčkům z mládí. Uvedu pouze dva z nich - tenis, který provozuji s kamarády seniory na kurtech TJ Sokol Poruba, a natáčení videofilmů, z nichž ty nejzajímavější vkládám na Youtube.

7. Co vám naopak nejvíc vadí?
Asi to, že zejména někteří mladí lidé se na nás, důchodce, dívají jako na nějakou přítěž společnosti, která "užírá" ze státního rozpočtu desítky miliard. Bohužel naši politici svými nekonečnými hádkami o důchodové reformě a zvyšování důchodů tento nebezpečný názor ještě nepřímo podporují. Hodně mě mrzí i to, ýe ne všichni senioři, kteří se zajímají o vzdělávací aktivit v rámci Virtuální U3V i našeho UKS, si je ani nemohou z finančních důvodů dovolit.

Jiří Bárta