Můj dědeček - pan řídící a Sokol v Porubě

Jak jsem se zmínil ve svém předchozím příspěvku, můj dědeček Josef Bárta (1869 - 1965) začínal svou učitelskou dráhu v klimkovické škole a po jeho ustavení nadučitelem na dvojtřídní škole v Porubě se 11. 4. 1894 oženil se svou celoživotní družkou Poldynkou Moravcovou. Své dlouhé 33 tileté působení na této škole podrobně popsal v rodinné kronice, z níž zde vyjímám pouze několik úryvků:

"...Po mém příchodu 1 března 1894 nastala mně na škole obtížná práce. Třídy byly přeplněny, v každé kolem 100 dětí. Po dvouhodinovém vyučování byla v učírně nesnesitelná atmosféra. Ventilací nebylo a za chladného počasí nešlo otevřít okna, aby se žáci nenastudili. Docházka školní nebyla pravidelná. Již v dubnu zůstávali ti starší doma, aby pásli krávy anebo pracovali na poli. Učitelé tomu byli rádi, když jim z přeplněných tříd odešla větší část žáků. Ovšem po tak dlouhé přestávce tito mnoho zapomněli a vyučování bylo pro ně zase namáhavější. Mou snahou bylo od samého počátku bylo, abych všeobecné úlevy odstranil. Získal jsem pro to i starostu obce a v místní školní radě jsme se usnesli, že krátké polodenní úlevy budou povoleny jenom nejchudším žákům. Jenomže mnozí rodiče nechávali děti nadále doma a teprve, když po marném napomínání dostávali peněžité pokuty, vzdali se odporu a posílali děti řádně do školy... Jako řídící učitel jsem měl ročního platu 700 zlatých. Často se ale stávalo, že starosta obce neměl na výplatu dosti peněz a tak učitelé vždy prvního dne v měsíci dostali od něj jen malou zálohu a museli na vyrovnání platu čekat mnohdy hodně dlouho. Byl to jistě stav pro učitele nedůstojný a teprve po mnohém úsilí učitelské platy převzala země a byly jim poukazovány berními úřady...

Pouze Opava měla v té době sokolskou jednotu, která byla nenáviděna jak opavským německým obyvatelstvem, tak i slezskými úřady. Bylo to dost odvážné založit také v Porubě Sokola, druhého v celém Slezsku. Přesto jsme se 5. července 1894 usnesli na založení sokolské jednoty... Všechna starost o jednotu spočívala na mně. Zastával jsem funkci jednatele i náčelníka, ač jsem se v tělocviku tuze nevyznal.Cvičilo se v hostinci Franiška Švidrnocha, po celých 6 let panovala v jednotě shoda a život v ní plynul pěkně.V roce 1900 se v Sokolu začalo jednat o stavbě sokolovny. Všichni byli pro a slíbili hmotnou pomoc. Bratr Adolf Bárta slíbil darovat místo na svém pozemku a dovoz stavebních potřeb, starosta Besta slíbil písek, jiní povozy a pomoc při zhotovení cihel. Na zahradě mého bratra jsme v roce 1901 postavili sokolovnu nákladem 5000 zlatých rakouské měny. Budova obsahovala sál s jevištěm, sborovnu, knihovnu a záchod. Byla postavena poměrně lacino, nejvíce přispěl na stavivo Adolf, také župa i Česká obec sokolská nám přispěla menším obnosem, vypůjčili jsme si i od záložny, abychom sokolovnu vybavili nábytkem, nářadím, starším klavírem. V každém měsíci jsme pořádali divadlo, akademii nebo jinou zábavu, což zejména nás, učitele, hodně vysilovalo. Stal jsem se také dlouholetým kronikářem porubského Sokola.
 Co se týče mého učitelského působení na porubské škole, myslím si, že jsem v něm obstál dobře, inspekční zprávy vyzněly vždycky příznivě a při odchodu na odpočinek v roce 1927 mně vyslovila zemská školní rada pochvalné uznání..."                                                                                       
Rád bych v této vzpomínce dodal, že z učitelského platu dědečka bylo velice těžké uživit rodinu, mající 9 nezaopatřených dětí (v dalším příspěvku je chci všechny představit na fotografii z roku 1908) a zejména v době války (1. světové) kdy všechny životní potřeby rychle stoupaly v ceně, se musela rodina značně zadlužit. Tuto dobu nejlépe vyjadřují dědečkova slova, která vepsal do své rodinné kroniky: "...často jsem si nevěděl rady, co podniknout, abych udržel děti na studiích. Byly to těžké, velmi těžké doby, které otravovaly život, ničily zdraví a spokojenost. Moje ubohá žena trpěla se mnou, jedině jedna vůle a jedno srdce nám pomohlo překonat veškeré překážky a svízele. Bůh nás neopustil a dopřál nám radosti z hodných dětí a vnuků i z klidného stáří."