Hudební skladatel Ilja Hurník a Slezsko
Jiří Bárta
22.1.2018
Ve svém příspěvku "Ze staré Poruby" jsem vzpomněl dva rodáky slezské obce Poruba u Ostravy - Josefa Hurníka a jeho syna Ilju. Citoval jsem v něm z knížky Ilji Hurníka Dětství ve Slezsku. V ní autor vzpomíná na své prvopočátky hudebního vzdělání, které jsou spojeny s městečkem Hlučínem. A jelikož jsem v tomto městě pracovně zakotvil také i já na celé čtvrtstoletí (v letech 1980 - 2005), rád bych se zmínil o několika mých setkáních s hudebním skladatelem a spisovatelem Iljou Hurníkem v tomto městě.
Ilja Hurník je mým nejstarším bratrancem (náš dědeček Josef Bárta byl na počátku 20. století řídícím učitelem porubské obecné školy). Poprvé přijal mé pozvání do Hlučína v roce 1992, když mu byl na Ostravské univerzitě udělen akademický titul Doktor pedagogiky Honoris causa. Doprovázel jsem ho po místech jeho dětství, kde začaly první krůčky jeho celoživotní klavírní a skladatelské dráhy. Prozradil mi, ve kterém domě na hlučínském náměstí dostával na počátku 30. let minulého století "hudební školení" od své první učitelky Boženy Lískové - Mazenauerové. Tehdy navštívil poprvé také hlučínské gymnázium, na němž jsem řediteloval a napsal do školní kroniky: "Po šedesáti letech našel cestou z Děhylova do Hlučína své dětské stopy dojatý Ilja Hurník".
Podruhé Ilja vyhověl mému přání v r. 1995, kdy naše gymnázium oslavovalo 75. výročí svého založení, a pro tuto slavnostní příležitost složil školní znělku. Po zaslání notového zápisu mi pak napsal: " ... Ta znělka chce perfektní hráče, jinak z toho bude dechovka. Při slavnostních příležitostech školy by měla zaznět vždy třikrát. Dejte si nahrát s odstupem asi osmi vteřin..." Poslechl jsem ho a požádal tehdejšího ředitele Janáčkovy konzervatoře doc. PhDr. Ivana Měrku, aby mi pomohl Hurníkovu znělku nahrát hráči ostravské Janáčkovy filharmonie, což se i stalo ve studiu Ostravského rozhlasu.
Třetí mé setkání s Iljou Hurníkem bylo vskutku velkolepé. V roce 2002 totiž můj bratranec oslavoval své životní 80. jubileum a naše gymnázium uspořádalo v Hlučíně k jeho kulatinám slavnostní benefici. Při jejím zahájení oslavenec uslyšel svou znělku a v bohatém kulturním programu zazněly i některé jeho klavírní skladby v podání studentů. Před zcela naplněným sálem místního kulturního domu se pak Ilja vyznal k celoživotní lásce k rodnému Slezsku mimo jiné těmito slovy: "... Když pozoruji slezské písně, tak jsou naprosto odlišné od moravských i českých - ten obrovský tozsah mezi melancholií, snivostí a humorem, až černým. V jedné slezské písni si mladá žena uvědomuje, jak její muž zestárnul a rozhoduje se ho omladit tak, že ho spaří horkou vodou - no hledejte někde jinde takovouhle píseň! Jsem zkrátka pořád kořeny zapuštěn do téhle země, byť moje celá rodina musela z ní v roce 1938 utéct před Hitlerem do Prahy..."