Lékařka s "pěti Pé"

Jednoduchá odpověď - ve své každodenní práci splňuje všech 5P. Je ve svém oboru profesionální, pomáhá svým pacientům nejen psychicky, je vždy přívětivá, poctivá, pozitivně myslící. Ke každému tomuto „pé“ bych mohl napsat nejeden konkrétní příklad, ale omezím se zde pouze na jeden příběh, který mě vlastně přiměl k tomu, abych alespoň tímto způsobem své paní doktorce za její dlouholetou péči o mé zdraví poděkoval.
Psal se rok 2004, ve kterém se můj zdravotní stav zcela nečekaně radikálně zhoršil. Nejprve mě záchranka přivezla přímo z mého pracoviště do Městské nemocnice v Ostravě, kde mi angioplasticky rozšířili ucpanou koronální cévu stentem a brzy poté následovala léčba v teplických lázních. Už to vypadalo, že se můj život navrátí do normálních kolejí, ale po pár měsících mě čekala mnohem krutější rána.
Začalo to banální virózou s vysokou horečkou, která po nasazení antibiotik ani po týdnu neklesla. I když jsem měl kontrolu naplánovanou až na pondělí, vzhledem k vysokým horečkám jsem o ni požádal paní MUDr. Dvořáčkovou již v pátek. Nejednou jsem už zažil situaci, kdy po předepsaném antibiotiku horečka neklesala, bylo mi předepsáno nějaké jiné, které pak zabralo. Čekal jsem tento postup i nyní.
Paní doktorka mi však po velice pečlivém vyšetření sdělila, že mě musí předat k hospitalizaci na plícní oddělení FN. Marné bylo mé přesvědčování, aby mě pustila do domácí léčby, že se mnou o víkendu v nemocnici stejně nebudou nic dělat. Jak jsem se mýlil! Plícní lékařka potvrdila vážné podezření své kolegyně, následovalo odebrání kostní dřeně a za hodinu mě čekal tvrdý ortel: „Je nám líto, onemocněl jste akutní leukémií, ještě dnes Vás odveze sanitka na Hemato-onkologickou kliniku FN v Olomouci“ (léčili tam pacienty s touto nemocí z celé severní Moravy).
Kdo z čtenářů zažil na vlastní kůži sdělení diagnózy zhoubné nemoci, tomu nemusím popisovat, v jakém psychickém stavu jsem se nacházel. Do té doby jsem věděl o leukémii jen něco málo z médií, která podrobně popisovala nemoc, léčbu a úmrtí tehdejšího ministra zemědělství Josefa Luxe.  Nebudu se podrobněji zmiňovat o průběhu několikaměsíční léčby, o chemoterapiích, o nízké imunitě, o sestřičkách v rouškách, o stavech naděje i beznaděje. Mezi jednotlivými chemoterapiemi, pokud to můj imunitní systém dovoloval, byl jsem hematology vždy na několik dnů propuštěn domů, kde o mě láskyplně pečovala nejen moje žena, ale doma mě neváhala navštívit ani paní doktorka Dvořáčková – a to po svých ordinačních hodinách. Nikdy nezapomenu na její lidský přístup, na její povzbudivá slova, která mi dodávala naději ve vyléčení z této zákeřné nemoci. A když mne po půlroční léčbě z olomoucké kliniky propustili natrvalo, strávil jsem s paní doktorkou v její ordinaci mnoho času, abych se s její pomocí zotavil zejména psychicky a uvěřil, že můj život ještě nekončí.
I když budu navždy vděčný lékařům z hemato - onkologické kliniky FN Olomouc ( přednostovi Prof. MUDr. K. Indrákovi, MUDr. J. Hubáčkovi a dalším) za to, že se jim podařilo „sundat mě z hrobníkovy lopaty“, skutečnost, že v onen osudový pátek moje paní doktorka nepodcenila můj zdravotní stav, rychle jednala (včasnost zahájení léčby onkologické nemoci bývá často rozhodující) a následně po celý rok 2005 pečovala také o mou pošramocenou duši, je hlavním důvodem toho, proč tuto mou vzpomínku dnes zveřejňuji.
RNDr. Jiří Bárta