Ze staré Poruby

V rodinné kronice její zakladatel Josef Bárta o tomto tématu mj. píše :

" Porubská škola byla postavena r. 1808. Byla to budova jednopatrová, v přízemí byla učírna, v poschodí byt správce školy. Do této školy chodil už můj dědeček Vincenc Hurník, moje matka, moji sourozenci i já.

Coby šestiletý jsem r. 1875 nastoupil do porubské jednotřídky (zůstala jednotřídní školou až do r.1889), jejímž správcem byl pan Petr Komárek… Vyučování tenkrát bylo hodně obtížné, neboť učitel měl tehdy na starosti skoro 200 dětí školou povinných. Poněvadž jediná školní místnost nemohla tolik dětí pojati, tyto byly rozděleny na 2 skupiny. První skupina (od 4.šk.r.) chodila dopoledne, druhá skupina (1. – 3.šk.r.) odpoledne. Přesto byla učírna naplněna do posledního místečka a vzduch po krátké době nesnesitelný. Že v takové přeplněné třídě trpěla kázeň i vyučování rozumí se samo sebou. Mnozí nezvedenci se bavili, škádlili a znepokojovali učitele tak, že musel upotřebiti k utišení neposlušných žáků lískové hole. V té době trvaly hlavní prázdniny 6 týdnů a byly rozděleny takto" 4 týdny o žních od 15. července do 15. srpna, a pak 2 týdny v září, když se vykopávaly brambory. Také tenkrát existovaly pro starší žáky všeobecné úlevy. Tito nechodili do školy od 1.dubna do konce října. Aby mohli rodičům pomáhati při pasení dobytka a polních pracích. Když jsem nastoupil do školy, psali jsme dlouho jen na tabulkách, sešity se používaly až ve vyšším oddělení a to jen pro krasopis. Názornin nebylo skoro žádných, pamatuji si pouze na mapu rak.uherské říše a na mapu polokoulí, rolník a řezník Frant. Švidrnoch tehdy škole daroval ještě malý globus…

… Po maturitě na Učitelském ústavě v Příboře v r.1890 jsem obdržel své první učitelské místo na pětitřídní škole v Klimkovicích… 1.března 1894 jsem byl ustanoven za nadučitele na dvoutřídní škole v Porubě. Ze šesti žadatelů o toto místo jsem byl nejmladším – ve svých 24 a půl letech. To, že jsem se jím stal tak brzy, vděčím zejména tomu, že si porubští občané vážili mého otce a že mne znali jako dobrého učitele v sousedních Klimkovicích… Hned od samého počátku bylo mou snahou odstranit všeobecné úlevy starším žákům. Získal jsem pro to starostu obce Antonína Bestu, který byl zároveň členem školní rady. Mnozí rodiče ovšem nebyli s tímto naším snažením spokojeni, nechávali často děti doma, ale když začali dostávat i peněžité pokuty, vzdali se odporu a posílali své děti řádně do školy…

… Škola byla postupně rozšiřována. Už před válkou
(1. světovou) měla 5 tříd. Snažil jsem se ze všech sil, aby obec postavila novou školní budovu, jež by vyhovoala potřebám doby, ale nepodařilo se to ani mně, ani mým přátelům. Místo školy byl postaven "Obecní dům" s byty pro učitele. V mém bývalém bytě byla zařízena čtvrtá učebna a pátá třída byla umístěna v novém obecním domě. Nové školy jsem se tedy nedočkal a celých 33 roků jsem musel učit v nevhodné a nehygienické budově. Při odchodu na odpočinek v r.1927 mně zemská školní rada vyslovila pochvalné uznání."

A jak na kantorské působení Josefa Hurníka vzpomíná jeho syn Ilja ?

"… Rakouské úřady by se spokojily s maturitou, ne však můj otec. Ten chtěl co učitel navíc i odborné vzdělání, a tak aspoň na rok odjel studovat do Prahy… Když se otec vrátil, začal v porubské škole svou nejlepší kantorskou dobu. Nevím, jak dalece mu k té skvělé práci pomohla věda, pochycená na universitě. Spíš bych hádal, že to bylo dílo jeho talentu…

…Můj otec byl přesný opak pedagoga, jenž má vyučování za vědu a děti za materiál. Vcházel mezi ně jako do společnosti, jediné žádoucí, jako její nejstarší, nejnápaditější člen. Neviděl v dětech hlínujíž může dát učitel tvar, jaký se mu zlíbí, nýbrž lidi, kteří mají už svou hlavu – tedy i určitou zodpovědnost… … Mám knihu, dlouho nejmilejší, a nejen proto, že byla první. Napsaly ji porubské děti a ozdobily obrázky… Otec vydával s dětmi i časopis. "Naše klásky" se jmenoval. Na zadní straně byly zprávy ze světa. Jedna hlásila, že do Mariánských Lázní se přijel léčit slavný ruský spisovatel Maxim Gorkij. A vedle zprávy fotografie….… kdosi vykřikl: "Napišme mu dopis." …Na čtyřicet dopisů, k tomu obrázky a otcův průvodní list šel do Mariánských Lázní.

Sotva za týden vstoupí do třídy sám pan pošmistr a obřadně předá tátovi obálku. V ní dopis Maxima Gorkého. Rozechvěně čte a překládá porubský učitel věty dojaté i hluboce myslitelské. Gorkij oslovuje v dopise otce, ale text se obrací na všechny československé děti.

Josefu Hurníkovi, učiteli v Porubě.
"Srdečně jsem byl dojat milým pozdravem dětí porubské školy. Posílám škole svoji podobiznu a své knihy v ruském i německém jazyce. Řekněte dětem, že já v jejich letech jsem žil velmi těžko, velmi bídně, ale již tehdy plně jsem pocítil, že všechno zlé i dobré pochází od člověka a pro člověka. Čím déle tím jasněji jsem si uvědomoval rozhodující význam vůle a rozumu člověka, těchto dvou pramenů všeho blaha, všech radostí i velkých událostí světových. Tato víra spasila mě od záhuby, s touto vírou prožil jsem celý život, slouže podle svých sil člověku. Tuto pevnou víru z celé duše přeji dětem porubským, dětem celé československé vlasti, a nechť ona je šťastna !
Mariánské Lázně 20.1.24
M. Gorkij“


Venkovský kantor netušil, čeho se tu odvážil. Vždyť oficiální místa brala přítomnost Gorkého na vědomí jen s rozpaky. Ne vládní delegace, ale děti z hornické vsi jej u nás uvítaly."