Vzpomínka na ostravského učitele

Po dobu studia na Učitelském ústavu ve Slezské Ostravě bydlel v jeho blízkosti v podnájmu a domů dojížděl pouze na neděli. Po maturitě narukoval k 8. pěšímu pluku do Českého Těšína, odkud přešel do vojenské školy pro záložní důstojníky v Opavě (později Vojenského gymnázia J. Žižky) a po jejím absolutoriu byl přidělen k 8. slezskému pěšímu pluku v Místku jako četař aspirant. Po odchodu do zálohy v r. 1929 byl každé dva roky povoláván k tomuto útvaru na jednoměsíční tzv. vojenské manévry a dosáhnul zde hodnosti nadporučíka (dalšímu povýšení na kapitána v záloze mu zabránila Mnichovská dohoda v září 1938. U 8. slezského pluku ve Frýdku - Místku se nacházel i 14. 3. 1939, kdy se jeho 3. prapor marně vojensky vzepřel silné přesile německé armády).
Do učitelských služeb můj otec nastoupil 1. dubna 1929 na obecnou školu ve Slezské Ostravě – Zámostí, nejprve jako výpomocný, později zatímní učitel, Po jmenování definitivním učitelem pak v r. 1932 na dlouhou dobu zakotvil v Základní škole v ostravské čtvrti Muglinov, kam se také již s celoživotní družkou, Ludmilou, roz. Borákovou z Velkých Karlovic přestěhoval ze slezskoostravského bytu a setrvali v něm plných 16 let. Také moje maminka v Muglinově působila jako učitelka v muglinovské mateřské škole (později pak i ředitelkou).
Po válce pak můj otec krátce muglinovskou školu opustil a na doporučení prof. Jana Šoupala (rovněž muglinovského občana a později i dlouholetého dirigenta Pěveckého sdružení moravských učitelů) byl pro školní rok 1945 – 46 přijat ředitelem Matičního reálného gymnázia v Ostravě prof. Kubátem pro výuku hudební výuky, kterou učil společně i s prof. J. Šoupalem (oba jsou uvedeni v almanachu 120. výročí založení Matičního gymnázia v Ostravě z r. 2017). Otec s ním velice úzce spolupracoval, výuka nadaných gymnazistů se mu líbila a dosáhl s nimi pěkných úspěchů. Se 10 členným studentským pěveckým sborem vystupoval při různých školních, kulturních a společenských událostech, počínaje městskou oslavou výročí osvobození u Památníku padlých sovětských a československých vojáků v Komenského sadech a konče natáčením v ostravském rozhlase. Působil zde až do školního roku 1948 – 49, kdy byly na základě tzv. Nejedlého školské reformy zrušeny nižší třídy gymnázia a otec se vrátil na muglinovskou základní devítiletou školu, ve které vyučoval s 26 hodinovým úvazkem. Místním národním výborem byl zároveň pověřen předsedou Osvětové besedy, kterou vykonával po dobu 4 let.
 
Zcela samostatnou kapitolu kromě pedagogické činnosti zasluhuje také jeho celoživotní život muzikanta, který byl skutečně velice pestrý. Už při studiu na učitelském ústavu byl angažován ve školním orchestru jako houslista a basista. V něm účinkoval pod vedením prof. Eduarda Runda v lázních v Darkově a mnoha dalších kulturních místech. Později se stal členem Ostravské filharmonie, v němž jako kontrabasista působil pod vedením šéfdirigenta Jana Pešata, působil rovněž ve smyčcovém orchestru, ale i dechovém orchestru TJ Sokol v Ostravě – Přívoze, který řídil bratr Závodník. Ten pravidelně vystupoval nejen v kavárně Praha, ale také v ostravském rozhlase. Za německé okupace založil otec 40 tičlenný smíšený pěvecký sbor, který se v okresní soutěži umístil na 2. místě. Sám začal aktivně zpívat ve známých pěveckých spolcích „Záboj“ a “Lumír“, v pěveckém spolku ostravských učitelů pod vedením prof. J. Šoupala a v rozhlasové „Šestnátce“ pod vedením prof. Černockého. Založil také soubor mandolinistů „Ostravan“, který řídil po celých 15 let, s nímž dosáhl vysoké umělecké kvality a byl pravidelně zvám k vystoupením v ostravském rozhlase. V 50. letech se umístili jeho mandolinisté v krajské soutěži na 1. místě a byli pozváni za odměnu k vystoupení na 1. čs. spartakiádě v r. 1955.
 
Lumír Bárta – učitel a muzikant zůstal v povědomí zejména mnoha muglinovských občanů a jeho žáků. Tak jako monoho jiných učitelů této doby se stal nositelem vzdělanosti a kulturnosti své obce, v níž působil. Hned po příchodu na místní školu začal hrát na klavír v taneční kapele pod vedením dirigenta Felixe Tylečka, v muglinovské sokolovně doprovázel na klavír sokolská cvičení všech ženských i mužských složek, při nacvičování pěveckých sborů a hudebních souborů, divadelních her, školních akademií a slavností, byl sbormistrem ženského pěveckého sboru pracovníků chemického závodu Dukla v Ostravě – Hrušově, byl aktivním členem smíšeného sboru Ostravské filharmonie pod vedením prof. Lubomíra Mátla.
 
Také po odchodu do důchodu v r. 1967 zůstal mládeži věrný, i když už nikoliv jako učitel, ale vychovatel v Domově mládeže na Střední průmyslové škole automobilní v Bruntále. I zde se nezapřel jako celoživotní muzikant a založil studentský 16 - členný taneční orchestr, v němž po 7 let působil jako klavírista. Po celý svůj pedagogický život byl příkladem a vzorem také oběma svým synům Lumírovi a Jiřímu a není žádným překvapením, že jej oba rovněž následovali a stali se celoživotními pedagogy. A jeho vnuk Lukáš Bárta?
 
Stejně jako jeho pradědeček Josef, dědeček Lumír a otec Jiří musí to své kantorské poslání asi hodně milovat, když za poměrně nízkou mzdu (ve srovnání s ostatními vysokoškolskými profesemi) u něj dosud setrval a dávno nesběhl někam daleko mimo školství. Dnes už ze své důchodcovské pozice mohu sledovat jen z povzdálí život nejmladšího člena čtvrté kantorské generace rodu Bártů, který i přes mé důrazné varování zůstal věrný rodinné tradici a vyučuje na porubském Gymnáziu Olgy Havlové, v němž v r. 1998 sám maturoval. A stejně jako předkové se naprosto samozřejmě i on věnuje humanitně zaměřeným studentům i mimo výuku českého jazyka a pořádá s nimi literární a poetické soutěže, organizuje školní akademie a již 10 let vede tzv. Bezejmennou skupinu, složenou s jeho bývalých i současných studentů, která několikrát v roce veřejně vystupuje v Ostravě i mimo ni se svými autorskými divadelními, literárními i hudebními pořady, které mají u současné mládeže dlouhodobě velice příznivý ohlas. Lukáš se věnuje i spisovatelské činnosti a jako člen Obce spisovatelů vydal tiskem 5 básnických sbírek a román Průvodci. Stručně řečeno: I zde platí, že „jablko nepadá daleko od stromu“.