V Beskydech jsem poznal svou manželku

Osobákem po ose Ostrava – Frýdek-Místek - Frýdlant, pak přestup na autobus do Malenovic (nebo pěšky kolem svazarmovského letiště s povinnou zastávkou „na jedno“ v hospodě Na Borové) a pak už vzhůru na Lysou! Mnohokrát v mládí jsem ji vyšlapal po všech barvách turistických značek, ale hold, tou nejoblíbenější zůstala trasa, která nemohla minout snad nejznámější horskou hospůdku na úpatí Lysé hory – U Veličků. Když se mi vynořila při mém výšlapu poprvé, domníval jsem se, že je to jedna z oněch dřevěnic, kterých bylo na beskydských svazích posázeno bezpočet. Jenomže když jsem spatřil ony dva velké dřevěné sudy, ve kterých se občerstvovalo pár „lysařů“, byl jsem doma. A co teprve interiér této stoleté stařešiny! A pak to lahodné pivko, které čepoval usmívající se Venca Velička či veselé lidovky u vozembuchu jeho dědečka… Nezapomenutelné vzpomínky na toto báječné domácí prostředí. Samozřejmě, že hodně záleželo na momentálním počasí, zda naše turistika (nikdy jsem po horách nechodil sám) s cílem Lysá hora skončila již u Veličků, nebo jsme se u nich zastavili teprve po zvládnutí jejího vrcholu při zpáteční cestě. Kdo se vracel od Veličků občerstven několika pivky či štamprličkami dolů kolem Satiny do malenovického údolí, určitě mi dá za pravdu, že se ta krkolomná cesta neobešla bez nějaké té boule či modřiny. Takto se to stalo před  téměř padesáti léty, když jsem u Veličků poznal svou budoucí ženu Libušku.
Asi jsem ten příběh tohoto osudového výletu na Lysou vyprávěl i v přítomnosti našeho syna Lukáše, kterého později inspiroval k napsání jedné z kapitol jeho románu Průvodci. Dovolím si tedy blíže popsat „děj a místo činu“ přímo úryvkem z této knihy:
„ … Náhody se snadno a drze infiltrují i do programů vykonstruovaných s puntičkářskou přesností, takže v horské chatě, kam přátelé dorazili po modré značce, čekala překvapení hned dvě. Majitel předpokládal zásobovací auto až k večeru, a pivo se proto stalo pouze vytouženým přeludem. Aby zahnal zděšení, které se do útulné místnosti náhle vplazilo, pohodil ošlehaný horal na stůl alespoň flašku vodky a slíbil svým hostům takzvanou smluvní cenu. Druhým překvapením byl Jindřich. Vpadnul dovnitř v okamžiku, kdy do sebe Lída obracela zbytek druhé štamprle. A tak se stalo, že její první vzpomínka na něj byla spojena s hřejivým pocitem rozlévajícím se níž a níž celým tělem… Jindřich pozvání s vděčností přijal a nevypadalo to, že by měl zvláštní problém s rychlým seznamováním. Stvrdili to panákem vodky, sotva dosedl ke stolu naproti Lídě, takže její nejstarší vzpomínkou na chvíli, kdy spatřila Jindřicha doopravdy zblízka, byla pak rovněž spojena s hřejivým pocitem rozlévajícím se níž a níž celým tělem… Odpoledne v horské chatě slavného jména skončilo opilostí, totálním rozvrácením Liduščiny teorie o nemožnosti prožít cokoli překvapivého v předem naplánovaném cíli - a zamilovaností … bouřlivá chemická reakce jejich duší v kombinaci s vodkou způsobila, že se k sobě už pár hodin po seznámení tiskli jako lidé, kteří potřebují nutně oporu, někoho, koho se mohou držet na křivolaké cestě dolů. Chvílemi se jim to nedařilo, a tak párkrát spadli.“
Z tohoto úryvku by mohl čtenář nabýt domněnky, že naše, u Veličků takto vzniklé budoucí manželství, muselo být nutně poznamenáno po celé období našeho společného života přinejmenším veselým popíjením doma i ve společnosti. Opak je pravdou. Moje žena se už nikdy po svatbě neopila, ba co dím, stala se zarputilou odpůrkyní alkoholu. Úplným abstinentem se ale nestala – díky mně!

Autor: Jiří Bárta