25.18 SVATBY

Když se ženich vyslovil, tzn., že se začalo mluvit o svatbě, pozvala rodina nevěsty budoucího ženicha a jeho rodiče v neděli na oběd. Pokud se neznali, tak to byla příležitost k seznámení a vždy k projednávání svatby a dalších náležitostí - jako kde budou mladí bydlet, kolik bude mít každý svatebčanů, podle počtu družiček musel pak být stejný počet mládenců, vždy nejméně 3 páry, jestli budou chystat hostinu jen rodiče nevěsty nebo něco přinesou i od ženicha. Pití vždy zajišťoval ženich, sladké pečivo zase nevěsta.  To, že se dohadovalo i věno nevěsty a „přínos“ ženicha, já už nepamatuji. 

Většinou i jídlo zajišťovali rodiče nevěsty, ale pokud měli druzí rodiče třeba zabijačku, nebo drůbež nebo i vajíčka do pečiva, tak přispěli i oni - to se zde vše domluvilo.

Na svatbu se peklo většinou týden dopředu a to se sešlo u nevěsty šest i více žen, které se o pečení staraly. Peklo se několik druhů sladkého pečiva a dorty. K pití byla kořalka jak sladká, tak pro muže nějaká pálenka nebo ĆERT (to byla běžná lihovina něco jako dnes RUM), později i koňak.
Nevěsta si nechala šít u švadleny dlouhé šaty s vlečkou a pro drůžičky se šaty půjčovaly. Když to bylo v zimě tak se půjčoval i krátký bílý kožešinový kabátek do pasu, ten měla půjčený i nevěsta. Když já jsem se vdávala tak byl takový zvyk, že ženich kupoval nevěstě boty a nevěsta ženichovi bílou košili – zvanou tenčici a bílý vyšívaný kapesníček, který měl svůj význam. DLOUHÉ ŠATY UŽ SE NENOSILY- SPÍŠ KOSTÝMKY NEBO ŠATY-ŠKODA, UŽ JSME NEBYLY PRINCEZNY.....

Je třeba také říci, že v domě, kde bylo děvče na vdávání se pěstovala myrta, jejíž větvičky se s bílými stužkami připínaly svatebčanům na šaty (později se jimi zdobila i auta). Dopředu museli snoubenci požádat p. faráře v Ševětíně, kdy je oddá a ten to 3x oznámil v kostele, tzv. OHLÁŠKY“- LIDOVĚ SE ŘÍKALO, ŽE 3X SPADLI Z KAZATELNY. Pak museli chodit na faru na tzv. „katechismus“, aby vstupovali do svátosti manželství poučeni. Také před svatbou museli jít ke zpovědi a součástí svatby bylo i přijímání.

Den před svatbou mládež přinesla z lesa chvoj a postavila monstrum, kterému se říkalo BRÁNA. Také jako brána vypadala. Byla to konstrukce ze dřeva, obtočená chvojí a bílými dlouhými fábory z krepového papíru. Nahoře bylo napsáno Zdar novomanželům, Hodně štěstí apod.  Tuto bránu v předvečer postavili u ženicha i nevěsty, pokud byly ze stejného kraje nebo i vesnice, kde se dodržovaly stejné obyčeje. Ženich nebo nevěsta jim přišli ven poděkovat a přinést pití a pečivo. Mládež se loučila se svými druhy. Hrála harmonika. zpívali a pili, někdy až dlouho přes půlnoc.
Ke svatbě také patřil družba, který celou svatbu organizoval a „babky“, které prodávaly ženichovi nevěstu a jeden z myslivců, který na počest novomanželů střílel  tři salvy z pušky.  Všichni svatebčané se sešli u nevěsty, kde se jich hned na dvoře ujaly drůžičky, které měly nachystané proutky myrty s bílou stužkou a všem je přišpendlily na oblek. Pak teprve šli dál, kde bylo pohoštění. Párek s hořčicí nebo křenem a chleba. Čaj, podle ročních období s přidáním rumu a cukroví, podle chuti i štamprlička, aby bylo veselo (odtud veselka). 


Drůžičky se vrátily k nevěstě, která byla ve zvláštním pokoji, aby ji ženich nezahlédl. To by nepřineslo štěstí. U nevěsty byla také švadlena, která donesla svatební šaty zabalené v ubrusu, aby je nikdo neviděl. Oblekla nevěstu, která už byla vymydlená a načesaná. Když bylo po svačině, přišly družičky mezi svatebčany. Nejstarší družička zastupovala nevěstu a  jejím jménem oslovovala svatebčany i ženicha. Měla na talířku kapesníček a velkou kytičku myrty.
Nejprve se obrátila na svatebčany a zpívala:


Páni svatebčani, budu vás žádati
Abyste mě vyposlechly, až budu zpívati.

Až budu zpívati, račte poslouchati
Nejprve svému mládenci, pánům hostům taky.
Hle on támhle sedí po očku sem hledí
Na můj věneček zelený on ho dostat míní.

Nežádej mládenče můj věnec zelený
Neboť není v celém světě více k nalezení.

Neb já když jsem chtěla věneček nositi
Musela jsem až do Prahy pro květinky jíti.

Pro květinky jíti věneček dát víti
A těm pražským zahradníkům draze zaplatiti.

Pak se obrátila k ženichovi, dekorovala ho kytičkou, vložila mu do kapsičky u saka kapesníček a opět začala zpívat:

Vážený pane ženichu ta Vaše nevěsta
Posílá Vám tento dárek, já jsem její družka.
Šáteček kytičku, na bílém talířku
Abyste jí u oltáře podal pravou ručičku
Abyste jí u oltáře podal pravou ručičku.

Abyste jí přijal do rodu Vašeho
Věrnou lásku jí sliboval
Až do hrobu tmavého
Věrnou lásku jí sliboval
až do hrobu tmavého.

Této části svatby přihlížela celá vesnice. Shromáždili se na dvoře, staří, mladí, děti, tam jim kuchařky přinesly na talíři zákusky, aby si nabídli a kdo chtěl, tak i štamprličku. Na dvoře s nimi byli i muzikanti nebo jen harmonikář a od rána se vesele vyhrávalo. I oni byli dobře pohoštěni, tak byla dobrá nálada. Všichni s nimi zpívali a výskali..

Vdávala matička, nejstarší dcerušku, vdávala jí přes pole, když jí vydávala, tak jí povídala nechoď dcero, víc ke mně. Udělám se ptáčkem malým jarabáčkem a poletím k matičce, sednu na hřádečku, proti okénečku na šípovů růžičku….. Nebo tuhle

Červená růžičko, proč se nerozvíjíš,proč ty k nám Jeníčku
(Pepíčku,Venoušku a jak se zrovna ženich jmenoval),
proč ty k nám Pepíčku, proč ty k nám nechodíš.

Já bych k vám, rád chodil, ty by si plakala
Do bílého šátku, do bílého šátku oči utírala.

Proč bych já plakala, když mě nic nebolí,
Milovali jsme se jako dva holubi.

Jako dva holubi, jako dvě hrdličky
Dávali jsme sobě slaďounké hubičky.

Slaďounké hubičky, falešná tvá láska
Nebudu ti věřit až bude ohláška.

Až bude ohláška v Ševětínské faře
Tenkrát budu říkat tvému bratru švagře.

Tvému bratru švagře, matce panímámo
Budu jí líbávat, ruce každý ráno.

Ruce každý ráno, nohy každý večer
Aby bylo konec těm falešnejm řečem.

Jakmile drůžičky dozpívaly….vážený pane ženichu…. to byl signál pro babky, aby nevěstu ženichovi prodaly.   Měly v ruce dřevěný kulatý talíř a křídu Na jedné straně talíře byla křídou napsaná nižší suma a na druhé vyšší. Ta se během let měnila, samozřejmě, že se zvyšovala. Hlavní prodávající (ony se totiž babky střídaly)  spustila:

„Vážený pane ženichu, my k vám přistupujeme a malý poplatek od vás za nevěstu žádáme. Bude-li se vám to zdát málo, můžete beze všeho přidat. Jestli se vám to bude zdát moc, to si dobře rozmyslete. Protože my si našich děvčat vážíme, jen kdekomu je neprodáme a držíme se prastarého pořekadla, které říká: Když zelí, tak z Veselí a když holku, tak z Drahotěšic. No a tu jste si namluvil, tak vám nezbývá než platit. Ale nebojte se, jestli nemáte dost peněz, máte tady mládence a drůžičky, kteří vám jistě rádi přispějou.

Začaly  nevěstu vychvalovat a ptaly se, kolik je za ní ochoten dát. Ženich už byl poučen a měl kapsy plné drobných peněz. Babkám na talíř dal pár drobných a báby se začaly smát: „Ale synáčku, buď jsi z lacinýho kraje nebo jsi lakomej a to by bylo ještě horší. Přidej, jestli jí chceš. Ženich přidával, babkám to bylo málo a  pořád mu nastrkovaly před oči kulatý dřevěný talíř s napsanými sumami. Ženich, že to je moc, že dá jen 100… 200,-Kč….. Babky vystrčily před sebe tu nejškaredější z nich a řekly: Za ty peníze si vem tuhle a ještě vyděláš. Všichni se hlasitě smáli jak byly babky obratné a jak jim „huba jela“. Nakonec jedna z nich řekla. No myslím si, že když už ste sem vážil cestu, hosti se sjeli a svatba stála peníze, tak že rád zaplatíte.

A tak po vzájemném škádlení, které bylo hlavním hřebem každé svatby a patřilo k tradici, ženich velkoryse nevěstu zaplatil, babky se stáhly a družičky přivedly ženichovi nevěstu, To už měla věneček z myrty a na hlavě závoj částečně přes obličej a částečně přes vlasy  - někdy na ramena, někdy až na zem.


Teď už přebíral svou roli družba. Přinesl stoličku, na kterou si klekli snoubenci a před ně si do židlí sedli rodiče, aby dali dětem požehnání. Nejprve rodiče nevěsty, pak ženicha.

A zase družičky začaly jménem snoubenců zpívat: Děkuji vám má matičko, za vaše vychování, děkuji vám můj tatíčku za vaše milování.

Ženich pak poděkoval rodičům nevěsty, že mu vychovali budoucí ženu a nevěsta poděkovala ženichovým rodičům za výchovu budoucího muže. Rodiče jim udělali na čelo křížek a požehnání skončilo. Ženich a mládenci předali nevěstě a drůžičkám kytice, ze kterých na dlouhých stužkách visely věnečky z myrty. Družba vyzval svatebčany, kteří měli jet do kostela (později na úřad) aby vyšli na dvůr, kde je řadil.

Družba, vše organizoval podle toho, kdy měli být svatebčané v kostele. Tak za stálého zpěvu a výskání babek vycházeli seřazení svatebčané bránou ven, kde stál vystrojený vůz i koně opentlení bílými kokardami a fábory (později to byla auta). Nejprve šli snoubenci, drůžičky a mládenci, rodiče ženicha a tatínek nevěsty. Maminky se nikdy svatebního obřadu neúčastnily, protože s ostaními ženami vládly v kuchyni a připravovaly slavnostní oběd, který musel být hotový než se svatebčané vrátí z kostela.
Taková byla skutečnost, ale i to se v průběhu let změnilo. Svatby mých nejmladších brášků se odehrávaly mimo domov a také hostiny už byly  v restauraci. Tak i naše maminka si konečně mohla vychutnat bezstarostnou atmosféru svatby od začátku až do konce. Jakmile vykročil průvod z brány, ozvaly se tři salvy z pušky a i myslivec tak dostál tradici, že při slavnostních příležitostech, kterou svatba jistě byla, k e slavnostnímu rázu přispívaly i zvukové efekty z pušky.

Družičky a některé z přihlížejících žen začaly zpívat:

Už mou milou do kostela vedou, tenkrát si má panenko tenkrát si má Ještě nejsem, můj zlatý Pepíčku ( nebo jak se ženich jmenoval), ještě jsem maminčina.
Při návratu z kostela se zase zpívalo.

Už mou milou od oltáře vedou, tenkrát si má panenko, tenkrát si má
Už jsem tvoje můj zlatej Pepíčku, už nejsem maminčina.

Teď zase přišla chvíle pro mládež, která stavěla bránu a dávali všem tzv. ŠRAŇK. Dva hoši natáhli před svatebčany barevnou stuhu nebo také dlouhý povijan, měli v ruce láhev kořaličky a všichni se museli vykoupit, jinak je do vozu nebo auta, nepustili, Od každého dostali nějaké peníze, dali jim napít a svatebčané nasedali na vůz, kde byla naskládaná prkna přes žebřiny. Tak to pokračovalo, až poslední svatebčan seděl na voze. (později v autě) Poslední – ke kočímu – si sedl družba a dal pokyn k odjezdu. Sousedé (říkalo se jim čumilové - půjdem na čumendu) i ti co zůstali doma, naposled zamávali dokud se vůz neztratil z dohledu. Ještě celou cestu do kostela vyhrávala muzika a všichni zpívali. Vládla radostná nálada.

Čumilové se pomalu rozcházeli. Babky a mládež spočítali kolik vymámili peněz a šli hned do místní hospody aby se tam poveselili.
Doma začala příprava na oběd. Ten sestával většinou z MENY: Hovězí polévka s játrovými knedlíčky a domácími vlasovými nudlemi (ty byly připravené dopředu). Následovala svíčková pečeně s houskovým knedlíkem. K tomu se pilo pivo a kořalička. Následoval čaj- později někde i káva a cukroví - dorty a už se chystalo další jídlo – vepřový řízek a bramborový salát a často také vepřová pečeně, knedlík a zelí. Není divu, že se připravovalo tolik jídla. Vždyť na některých svatbách bylo později – po válce- i 100 hostů a trvala někdy až do půlnoci.. Ovšem dříve v chudých rodinách to byl jen oběd pro nejbližší a boží milosti - pečivo, které se peklo jen při zvláštních příležitostech.

Maminky si po odjezdu svatebčanů do kostela (později na úřad) nejprve oddychly, že to nejhorší mají za sebou, něco  rychle pojedly, sklidily ze stolu a pustily se do vaření. Mladší ženy začaly prostírat a připravovat nádobí, sklenice a příbory na oběd. Všechny byly soustředěné, aby vše dobře dopadlo, nic se nezkazilo, nespálilo, aby byli všichni spokojeni a cizí aby nepomluvili. I to bylo důležité, protože se říkalo: „Jaká matka, taká Katka“…  probraly, jak to komu slušelo, což už ovšem dávno před nimi udělala ženská část čumilů, zejména nevěstu a ženicha PROHLÉDLY OD HLAVY K PATĚ, JESTLI NENÍ NÁHODOU NEVĚSTA V JINÉM STAVU, PROTOŽE TO SE PŘEDEM DO SVĚTA NETROUBILO, NAOPAK. Už tenkrát znali heslo Dr. Plzáka, zatloukat, zatloukat…Nedá mi to, abych nezmínila příhodu, která se celá desetiletí dávala při různých setkáních k dobru a tudíž i já jí mám z doslechu, jak se každoročně vyprávěla při draní peří.

V jednom z velkých statků sedlák vdával svoji první dceru  která si brala pražského právníka. To se tak dělalo, že lidé s titulem a bez peněz si brali bohaté selské dcery, které dostaly velké věno (zpravidla jako podíl na statku, když z něj odcházely, tzv. „vybití“. Stejně tak se ženili i vojáci z povolání a četníci). O této dceři si cvrlikali vrabci na střeše, že je těhotná, ale rodina to vehementně popírala. Přišel den svatby, nevěstu oblekly do bílých šatů s několika metrovou vlečkou, byl obřad v kostele a velkolepá hostina, NEB NA TO MĚLI, jak rádi zdůrazňovali furiantští sedláci.

Nevěstě se k večeru udělalo nevolno, tak brzy se ženichem odešli. Všichni vtipkovali, že už se nemůžou dočkat svatební noci. To už tak bylo, že se svatebčané rádi bavili na účet novomanželů. Nikdo z nich při veselí a zpěvu netušil, že v druhé části domu se místo svatební noci odehrával porod. Ani BÁBU nezavolali, aby se to nikdo nedověděl. A tak se o svatební noci narodil – nečekaně, z ničeho nic- prvorozený syn. Za několik  hodin dítě zemřelo  a jak potom ženské rádi říkaly – odbyli tak svatbu, porod i pohřeb v jednom dni. Novomanželé pak odjeli do Prahy jakoby se nic nestalo a tím to skončilo.


Stejně tak dlouho se tradovalo, že na jedné svatbě hospodyně vyšla na dvůr a nesla v ruce veliký tác s nejvybranějšími kousky pečiva. Vždycky přistoupila k jednotlivým „čumilům“ a se slovy: Berte si, berte si, napřáhla ruku s tácem k oslovenému. Ale ještě než mohl – většinou šlo o ženy a děti – tak tedy ještě než mohly sáhnout  po pečivu, už byla panímáma zase u druhého se stejnou nabídkou a historie se opakovala tak dlouho, až obešla všechny a tác zůstal netknutý.

Pak se slovy: Nikdo si nebere“ vplula do světnice a tím bylo po pohoštění. To byl velký prohřešek a všichni se po sobě nevěřícně dívaly a pohoršeně jí znectily a to nejen ten den, ale jak vidíte, i po téměř 70 letech si tuto  příhodu lidé s úsměvem předávají mezi sebou po několik pokoleních. Jako u chytré horákyně…..Krásná ukázka diplomatické „lakoty“…dávat, aby přesto nic neubylo…Ale jak vidno…vesnice má trvalou paměť, nezapomíná …..

Když se rozešli poslední hosté a to bývalo někdy i dost dlouho po půlnoci, rychle se poklidily „hrubé zbytky, vylily nedopité sklenice a posledně použité  nádobí se nechalo „na zítra“. Maminky si šťastně oddychly, že všechno bylo v pořádku a mají to za sebou, byly rády, že se nikdo nepopral nebo aspoň s nikým nehádal – to nebylo totiž nic mimořádného. Každý neměl opičku „na veselo“. Ve staveních, kde nebyly tak velké místnosti se vypůjčené stoly a židle vynesly ven, protože se musela zhruba vytřít podlaha a smontovat postele, aby rodina měla na čem spát. Pak se teprve skončil den plný práce a napětí…

Druhý den se brzy vstávalo a hned se domývalo použité nádobí a sklo, třídilo se, co je domácí a co bylo vypůjčené od sousedů. Toto nádobí se vracelo vždy s výslužkou, zpravidla pečivem. Ale i sousedkám (dalo by se říci „CO SPOLU MLUVILY“), od kterých nebylo nic vypůjčeno, se dávala výslužka. Patřilo to k dobrému mravu a k tradici. Ten den (v neděli ) se nevařilo, protože zbylo dost od včerejší hostiny a tak se dojídalo. Hodilo se to, protože dát byt a dvůr do původního stavu dalo dost práce.

Omladina mezitím  vytáhla BRÁNU ze země a zahladila stopy po ní. Většinou ji uložili do některého stavení, kde bylo dost místa a kde nepřekážela. Chvoj se sice sundala, aby nenadělala nepořádek, ale korpus zůstal „NA PŘÍŠTĚ“. Ještě nějakou dobu se probíraly podrobnosti ze svatby a pak zase nastaly dny všední a  obyvatelé měly své starosti.