Máma vypráví.

To tiché vyprávění ve dvou se mi doslova vpíjí pod kůži. Je sobotní podvečer, kdy usedáme spolu k voňavému moku. U stolu již chybí táta. Od mých čtyř let ho navštěvujeme v zahradě "ticha" se slzami v očích. Máma mi podává několik fotografií. Na jedné z nich jsou dva mladí, krásní lidé. Z jejich očí na mě promlouvá pokora, něha, hluboký vztah dvou lidí, kteří polibkem vyslovili své pravdivé "Ano".

Foto nezdobí dlouhý nevěstin závoj, ani v té době věhlasný cylindr na hlavě ženicha. Pouze krásné a bohaté vlasy, jednoduchá hedvábná říza se zlatým srdíčkem na odhalené hrudi mé mámy. Skromná kytice, jako by odmítala fotografa. Její snítka zdobí tátovu klopu s noblesním motýlkem.

Na další fotografii mámu jako nevěstu doprovází sedící paní s děvčátkem. Pozastavuji se u ní s otázkou: "Vždyť to není tvoje maminka?" Mamka mi pohladí ruku, odloží foto a vzpomíná...
"Máš pravdu, Tulenko," stále mě tímto jménem oslovuje, i když se obě na přání táty jmenujeme Květoslavy...

Poznala svého Oldřicha v Kroměříži v jejich dvaceti dvou letech... Pocházel z blízkého Hliníka u Kroměříže. Učil se ve firmě pana Bati obuvníkem. A ona, se smutkem v očích, pokračuje.

Měla šest sourozenců. Táta se vrátil z války s těžkým poraněním nohy, brzy zemřel na silnou infekci... Její máma zůstala na celé hospodářství sama. Starší sourozenci museli do služby k sedlákovi. Ona však odmítla. Jako služebná odjela na doporučení k rodině notáře, pana Kotěry, do Kroměříže. Brzy se stala členem rodiny. Paní Kotěrová jí poskytla výuku v místní "Dívčí škole".

Dokonce jí připravila i výbavu pro případné vdavky. Svou výplatu poskytovala každý měsíc na obživu mladších sourozenců. Její Oldřich po vyučení jako talentovaný obuvník i nadále pracoval v Baťově firmě.

Paní Kotěrová v něm viděla dobrého a pracovitého člověka, nebránila jejich vztahu, ba naopak. Po čase jim vystrojila svatbu, když jim byl v domě firmy přidělen byt. To napovídala druhá svatební fotografie, kde ji doplňuje sedící paní Kotěrová s vnučkou. V tento slavnostní den od ní dostala dárek  -- krásné, zlaté, dámské, náramkové hodinky. Zlaté srdce symbolizovalo lásku jejího manžela Oldřicha. 
Máma klopí lesknoucí se oči. "Ale maminko,vždyť vaše láska žije," hladím ji. "Důkazem jsme přece my. Olda a já s Tvým jménem, jak si táta přál." "Máš pravdu, Květinko," dopíjí šálek kávy, pohledem pohladí. Je mi dvacet pět let. Nepokračuje, její odmlce rozumím.

Na náš rozhovor nemůžu zapomenout. Také na návštěvy u paní Kotěrové, ke které jsme se často vracely. Byla nám a zejména mámě velkou útěchou v předvánoční době úmrtí mého táty a jejího tolik milovaného Oldřicha! 
U psaní příběhu zůstávám vskutku již sama s perem v ruce. Ovšem ve vzpomínkách a tichým rozmlouváním jsme stále jedna  velká rodina!!!