Mlsání

Jednoho letního dne pan Hudeček, poštovní doručovatel, s šibalským
úsměvem podává doporučený, úřední dopis,do mých rukou.
Jsou dvě léta po maturitě na pedagogické škole.Jeho obsah mi prozrazuje -
změnu působení z vesnické jednotřídky do čtyřtřídní závodní mateřské
školy v malebném městečku kroměřížského okresu.

"Štěstěna se na mne usmála",opakuji si nevěřícně.
Poslední týden v srpnu se setkávám s mladým pedagogickým kolektivem
a poněkud postarším provozním personálem.
Ředitelka školy, velmi pohledná žena s vybraným chováním i vkusem.
Pracuji ve třetím oddělení,určeném pro děti čtyř až pětileté. Práce mě
nadmíru uspokojuje. Kolegyně Miladka, velmi příjemná, se smyslem pro
humor, mladá , inteligentní spolupracovnice. Na poprvé jsme si padly do
oka.
Spojuje nás však jedna neřest, láska k dobré čokoládě!
Náš pracovní stůl s druhým šupletem od shora se stal společným úkrytem
pro mlsání.Po vzájemné dohodě každý týden jedna z nás zásobu doplňuje.
Nutno podotknout, společné mlsání nemá vliv na naše tvary.Ba naopak !
Jenže, po několika měsících zjišťujeme, že nám někdo neznámý pomáhá.
Dokonce i na pedagogické poradě se paní ředitelka obrací na nás přítomné taktně s otázkou. Nakoupila na předvánoční posezení dětí s
rodiči čokoládové pamlsky do jednotlivých tříd. Ovšem uložený obsah
v její pracovně se k její nelibosti zmenšuje.Není to příjemný pocit pro
každou z nás.
S Miladkou se shodneme na jedné postarší uklízečce z našeho podlaží.
V krátké době umístníme do šuplete nástrahu.
Tou dobou lékárny nabízely čokoládu proti zácpě.
Aniž bychom ve své horlivosti domyslely účinky, natož nebezpečné následky, zakoupily jsme past.Několik malých úlomků čokolády tajně
uložily do úkrytu.Již druhého dne bylo šuple o jeden úlomek chudší.
Jako dva spiklenci jsme čekaly na výsledek.Dostavil se brzy!
U ranní svačinky se z okénka přípravny pokrmů doslova valil silný
chraplavý hlas naší uklizečky.
Píši doslova:"Sakra, holky, co jste daly včera do těch bramborových
knedlíků a zelí?Já byla.........! Jsem stále na černém čaji! Hřmělo do
éteru.
Dále jsme neposlouchaly, pouze dotyčnou pozorovaly, co to s ní učiní.
Měla pevný kořínek, pracovní neschopnost z toho nebyla a my,
hříšnice, skončily s mlsáním.Paní ředitelka dala sladkosti pod zámek,
já i Miladka udržely příběh v tajnosti.
Po čase čokoláda zmizela i z nabídky lékáren. Ovšem, když si na tuto
roztomilost s odstupem času vzpomenu, mám ještě dnes husí kůži!
A Miladka?
Odešla velmi mladá tam, kde se již nemlsá.Kdo ví,.....
Ráda a s lítostí na ni vzpomínám. Téměř při každé návštěvě malebného
městečka pod hostýnskými horami,........!