Vzpomínky porubského kronikáře

Poprvé přijal mé pozvání do Hlučína v roce 1992. Tehdy se konala na Ostravské univerzitě slavnostní promoce, na níž byl udělen Iljovi Hurníkovi akademický titul Doktor pedagogiky honoris causa. Poté Ilja navštívil místa svého dětství, kde začaly první krůčky jeho klavírní a skladatelské dráhy. Ukázal mi tehdy na hlučínském náměstí dům, v němž začalo u paní učitelky Boženy Mazenauerové
jeho „hudební školení, které trvalo třiadvacet let“. Svou „nekonečnou cestu ze Svinova přes Děhylov a pustými poli do Hlučína“ barvitě popsal ve své knize Dětství ve Slezsku a při své návštěvě našeho gymnázia pak vepsal do jeho školní kroniky:„Po šedesáti letech našel cestou z Děhylova do Hlučína své dětské stopy dojatý Ilja Hurník“.
Tehdy vyhověl mému přání, aby pro naše gymnázium složil školní znělku. Po zaslání notového zápisu mi mimo jiné napsal: „… Ta znělka chce perfektní hráče, jinak z toho bude dechovka. Při slavnostních příležitostech školy se znělka ozve třikrát, takže si ji dejte nahrát s odstupem asi osmi vteřin.“ Tehdy ji nahráli profesionální hráči  z Ostravského rozhlasového orchestru díky přímluvě ředitele Janáčkovy konzervatoře Doc. PhDr. Ivana Měrky. Musím dodat, že Iljova znělka se všem velice líbila a zahajovala všechny významné akce, např. benefici, kterou naše hlučínské gymnázium uspořádalo v r. 2002 k Iljovu 80. životnímu jubileu a které se oslavenec osobně zúčastnil.
V jedné ze svých dvaceti knih si Ilja posteskl, že psaní dopisů je díky moderním počítačům tak trochu v ohrožení a že on sám píše svým nejbližším a přátelům stále rukou – „ať vědí, že mi stojí za tu práci“. Ani já si nepamatuji, kdy jsem dostal naposledy dopis psaný rukou. Až na jedinou výjimku, a tou jsou dopisy právě od Ilji Hurníka. Nejen pro jejich obsah, ale i pro jeho charakteristické, hezky malované písmo je mám všechny uschovány v domácím archivu. A vždy jsem si velice považoval, že Ilja takto psal i osobní dopisy mému synovi Lukášovi, a to již po dovršení jeho 7 let života až do současnosti. Stal se tak prvním odborným recenzentem jeho literárních děl, od prvních „šuplíkových“ pokusů, až po vydávané knížky. I ty jsou součástí rodinné kroniky.
Dovolím si zde ocitovat pouze několik málo úryvků z nich. V tom prvním odpověděl tehdy sedmiletému Lukášovi na jeho předvánoční dopis: „Milý Lukáši, napsal jsi mi výborně, skoro jako spisovatel. Možná, že jím budeš. Nebo budeš muzikantem. Nebylo by divu – v našem rodě je jich plno. Dej pozor, aby vám neshořel od svíček stromeček a aby Ti při Štědré večeři nezaskočila do krku kostička z ryby. Tvůj pradědeček se nám takhle dusil rok co rok! Tvůj stryk Ilja“.
O pět let později mu napsal: „… Už je jasné, že jsi literární talent. Při četbě Tvých povídek se mi jaksi vytrácel obraz školáka – je už v nich kus profesionální obratnosti. Líbí se mi, že děj a atmosféra vychází z dialogů. Ty pak jsou přirozené, živé, aniž by se spouštěly k slangu… Nejlepší je ale básnička, kde mravnost stavíš na hlavu – je to výborný černý humor! A koneckonců i mravně účinnější než kázání se zvednutým prstem…“
Po dalších deseti letech to už byla čistě odborná recenze na jednu právě vydanou básnickou sbírku: „…Je to krásná knížka, se vším všudy bibliofilská. Udivila mě Tvá zralost, ale bez rutiny, bez usedlosti, je to mladě rozletěná zralost bez tápání v směru, bez kapky potu, zato rosy. Ale i verše křehce lyrické mají údernost. Zvlášť mě zaujal onen půvabný balanc mezi vážností a humorem, něhou a sebeironií. Je to poezie citlivá, ale nesentimentální, zkrátka mužná…Děkuji Ti za ten potěšující dojem a těším se na příští!“
A ta další kniha skutečně přišla (pozn. román Lukáše Bárty: Průvodci), na kterou Ilja reagoval slovy: „… Tvoje kniha mě velice zaujala, je zřejmé, že jsi pro literaturu osudově určen… Děláš to jako já. Když se mi přestane dařit v hudbě, přesednu k psacímu stroji a píšu povídku. Když se Ti nebude dařit v psaní, máš své plazy. Ale takové rady jsou beztak k ničemu, protože o sobě si rozhodneš sám…“
Svůj krátký výlet do rodinné kroniky ukončím Iljovými optimistickými slovy:
„ Svůj pokročilý věk všem vřele doporučuji. Při něm už člověk nemá naději, že by se zbavil všelijakých svých nectností, a jeho okolí, je-li rozumné, to od něho ani nečeká. Přestáváme za ně být odpovědni, jsme opět nevinní!“
Autor: RNDr. Jiří Bárta