V roce 1958 jsem dostal pod vánoční stromeček památníček s tvrdými deskami, do něhož moji příbuzní či kamarádi vepsali nejrůznější přáníčka i s vlastními malůvkami, aby mi po nich zůstala památka. Mám jej dodnes uložený mezi fotoalby a rád bych své psaní započal právě dvěma zápisy
obou mých rodičů – Ludmily a Lumíra Bártových:
Od mé maminky:
„ Zlého je na světě mnoho. Proto pomáhej, kde můžeš.
Nelze-li Ti učiniti více, aspoň slovem potěš.
Neboť pracovati ku blahu jiných přináší člověku
více uspokojení, než práce pro vlastní prospěch.“
Můj tatínek mi do památníčku vepsal slova tzv. Slovanského desatera od neznámého autora, které
i jemu kdysi věnoval jeho otec
Josef, který byl českým vlastencem, učitelem a zakladatelem Sokola ve slezské obci Poruba u Ostravy.
Předky své - CTI
Rodnou zemi - CHRAŇ
Matku přírodu - MILUJ
Rodnou víru - NEZRAĎ
Rodičům - POMÁHEJ
Starší - RESPEKTUJ
Mladší - PŘIPRAV NA CESTU
Od moudrých - STÁLE SE UČ
V poctivé práci - NEBUĎ LÍNÝ
Rod svůj - PRODLUŽUJ
Tato slova mých rodičů jsem si vryl po celý svůj život do paměti a přesto, že jsem se v něm dopustil mnoha chyb, vždy jsem se snažil jimi řídit a žádnému z nich jsem se nezpronevěřil.
Jsem přesvědčen, že i v bodu „Rodnou zemi chraň“ bych v případě vyhlášení mobilizace jakožto nadporučík ČSA bez zaváhání nastoupil svou vlast bránit (stejně jako můj tatínek v r. 1938). Naštěstí
k tomu za celých 70 let mého života nedošlo. Bodem „Rodnou víru nezraď“ jsem se také nemusel příliš zabývat, protože se v něm přímo nespecifikuje, jakou víru autor Desatera měl vlastně na mysli.
Zřejmě to byla náboženská víra a v jaké církvi byl člověk pokřtěn. K tomu ti mohu pouze říci, že jsem se snažil žít v duchu tradičních křesťanských hodnot, byl jsem pokřtěn v r. 1947 v tehdejší Církvi československé (do svých 8 let jsem docházel do hodin náboženství ve slezskoostravském kostele).
Po roce 1955 jsem ale musel tuto dobrovolnou výchovu ukončit, když bylo komunistickou mocí mému otci – učiteli přikázáno, aby z ní oba své syny odhlásil a vychovával je v ateistickém duchu. Po krátkodobém uvolnění v oblasti názorových svobod a náboženského vyznání (po tzv. Pražském jaru roku 1968) jsme si 19. prosince 1969 s mou vyvolenou láskou Libuškou Šturcovou slíbili vzájemnou celoživotní věrnost v římskokatolickém kostele Panny Marie v Ostravě – Přívoze. A tento slib jsme po celý náš 50-tiletý manželský život nikdy neporušili a dá-li Bůh, letos si jej v tomto kostele spolu připomeneme.
Rovněž i ostatními osmi body Desatera jsem se snažil řídit vždy podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a moc mě těší, že se jimi řídí také náš syn (Tvůj tatínek) Lukáš, přičemž jsem ho přímo s textem Desatera nikdy neseznamoval. Až vyrosteš a bude-li Tě zajímat historie svých předků, dovíš se, že jsem v duchu prvního bodu Desatera „ Předky své cti“ převzal po mém dědečkovi Josefu Bártovi rodinnou kroniku, který jako první popsal na 242 stranách životy svých předků počínaje svým dědečkem Vavřincem Bártou (nar. 1793). Poslední zápis provedl ve svých 91 letech v r. 1960. Posledních 54 let životů Tvých předků jsem zaznamenal na dalších 914 stranách (v původní kronice 202 stran, ve 2. dílu 400 stran a ve 3. dílu zatím 312 stran, 88 prázdných stran čeká na jeho zaplnění). Ve všech třech dílech můžeš najít mnoho zajímavých příběhů členů našeho rodu, nejen těch radostných, ale mnohdy i smutných, které jim život přinesl. Z nich se čtenář může i hodně poučit, naleznout pro sebe příkladné vzory, moudrá slova a lépe pochopit dobu, ve které kdysi žili.
Domnívám se, že význam a smysl kroniky nejlépe vystihl v roce 1934 právě její zakladatel na její úvodní straně: „…Je to obsáhlý a nesnadný úkol, poněvadž dědové a rodiče spí již dávno věčným spánkem a zprávy, které nám za života o sobě i svých předcích sdělili, jsou neúplné. Škoda, že jsme dříve více po nich nepátrali a si je nezaznamenali. Ale lepší něco než nic a naši potomci budou snad po letech se zájmem čísti tyto třeba neúplné záznamy o původu a životě svých předků a někdo z nich převezme štafetu a bude dále zaznamenávat důležité události nejen ze svého života, ale i svých příbuzných, aby tak kniha vzrostla na spolehlivou rodinnou kroniku… Blaží mě vědomí, že předkové naši byli lidé čestní, živili se poctivou prací a zanechali po sobě čistou památku. Život je krátký a třeba jej žíti správně. „Co budeme síti, to budeme žíti“, praví dávné přísloví. Náš milý president Tomáš G. Masaryk, jehož 84. narozeniny jsme v tomto měsíci oslavili, řekl dětem a studentům, kteří mu v roce 1920 přišli na Hrad v počtu 2 000 blahopřát, tato krásná slova:
„Láska, práce, poctivost“ – ano, láska je jistě v životě to nejvyšší. Jestli mám svého bližního rád, jestli mám milovati vlast, pak musím pracovati a naučit se pracovati. Kdo rád pracuje, je poctivý. Musíte se učiti, abyste se dovedli sami uživiti, abyste nikoho neobtěžovali a nečekali na milost cizích. Žijete v době šťastné, že jsme se osvobodili a dosáhli samostatného státu. Bude docela pěkné, budete-li vděčni těm, kteří nám tu svobodu vybojovali…“
Také můj tatínek (a Tvůj pradědeček) Lumír na rodinné oslavě zlaté svatby v roce 1982 nám, oběma synům a jejich manželkám, vyslovil moudrá slova, které jsem do kroniky také zaznamenal: „… Stáří je zázrak – stáří má sice své zápory, ale kladů je víc než dost. Stáří nemůže v mnoha oblastech soutěžit s mládím, ale nejde to i opačně. Stáří trpívá nemocemi, ale chytré mládí jim už dnes může předcházet. Příroda nedává nic zadarmo – i stáří je nutno si zasloužit, protože jak vtipně řekl už spisovatel Karel Čapek: Mladým dokáže být každé tele!“
V úvodu 2. dílu kroniky se nachází dopis jednoho z Tvých předků- hudebního skladatele a spisovatele I. Hurníka, který napsal v roce 1986 a ocenil v něm záslužnou práci obou kronikářů těmito slovy:
„ … Kronika Bártova rodu mě hluboce zaujala. S údivem hledím na dědečkovo písmo, jež se nepohne nejistotou ani po devadesátce, čistý, klidný vypravěčský tón, věcný i poetický. Totéž dnes nacházím u naší mámy. Všímám si znaků, které v tomto rodě převažují a které se asi budou opakovat i v dalších generacích. Zaprvé je tu jasná dlouhověkost, zřejmě daná nejen geneticky, ale i střídmostí, odolností vůči všelijakým svodům, klidným, ustáleným životním rytmem. Zadruhé, moudrá přizpůsobivost. Dojímají mě věty, které se tu několikrát opakují – Nevdávala se z lásky, ale její muž byl laskavý, ohleduplný, takže si na něho zvykla a velmi k němu přilnula. Zatřetí, potřeba a schopnost veřejné aktivity, jakou měli všichni ti starostové, předsedové, pořadatelé, muzikanti, kantoři. Začtvrté, zanícení pro ideu, ať náboženskou, církevní i proticírkevní, sokolskou, vlasteneckou. Kéž by se členové tohoto rodu oddávali vždy jen takové ideji, která za to zanícení stojí! Děkuji Ti, Jirko, za ten pěkný dojem. A ať Tvůj syn Lukáš, zřejmě budoucí kronikář, Vám dělá samou radost.“
Potěšil mě i milý zápis do kroniky z téhož roku, který vepsal manžel mé sestřenice Petr Eben (rovněž hudební skladatel): „Jsem rád, že jsem mohl vstoupit do této krásné rodiny a že jsem ještě poznal zakladatele této dynastie – dědečka Josefa Bártu. Děkuji všem kronikářům i těm budoucím, že prodlužují paměť tohoto rodu!“
V kronice můžeš nalézt mnoho také o posledních čtyřech generacích v našem rodě, v němž se předávalo „kantorské“ řemeslo po čtyři generace za sebou, a to vždy z otce na syna. Z jejich osudů se dovíš, co se za oněch více než sto let v jejich učitelském povolání, spíše ale poslání, událo. Vybírám pouze několik vět. První učitelská generace začíná mým dědečkem Josefem, který se stal ještě za Rakouska – Uherska učitelem na porubské škole, po vzniku Československa pak jejím řídícím učitelem (dnes ředitelem). Učitelská profese byla tehdy velice špatně placena, např. za celý rok 1917 vydělal pouze 1209 korun a ani v novém státě se platová situace výrazněji nezlepšila. Za svou bohatou veřejnou činnost, kterou v obci vykonával, neobdržel nikdy žádnou odměnu. Ale ani jeho syn – můj otec Lumír, který téměř po celý aktivní život učil na základní škole v Ostravě – Muglinově, na tom nebyl po finanční stránce lépe. Také on organizoval kulturní dění v místě bydliště, řídil pěvecký sbor žáků i dospělých, připravoval školní akademie a divadelní představení, doprovázel zpěváky na klavír a v plesové sezóně si v hudební kapele občas přivydělával ke svému mizernému učitelskému platu.
I přesto, že se ani v budoucnu neočekávalo ve školství významnější zlepšení finanční situace, oba jeho synové, Lumír i Jiří, opět převzali po otci kantorské žezlo. O své pestré a bohaté pedagogické činnosti se ti zde nebudu zmiňovat, ale odkážu Tě opět na naši rodinnou kroniku. Svou kantorskou kariéru jsem musel předčasně ukončit jako dlouholetý ředitel Gymnázia Hlučín v důsledku mého onemocnění leukémií v roce 2004 a o rok později jsem odešel do invalidního důchodu. Dnes už mohu pouze zpovzdálí sledovat život svého jediného syna Lukáše, který i přes opakované varování ze strany svých rodičů zůstal věrný rodinné tradici a jakožto čtvrtá generace se stal středoškolským učitelem na Gymnáziu Olgy Havlové v Ostravě - Porubě. Symbolicky se tak vrátil na rodnou hroudu svých předků. Bohužel ani náš stát nedokázal jeho náročnou učitelskou práci finančně dostatečně docenit. Ve srovnání s ostatními vysokoškolskými profesemi učitelé dostávali stejně jako v minulosti jen podprůměrnou mzdu a teprve v r. 2018 poprvé překonali hranici průměrné mzdy. Snad si čeští politici konečně a trvale uvědomili, jak důležitá pro budoucnost státu je vysoká vzdělanost jeho občanů a že jí dosáhnou pouze tehdy, budou-li je vzdělávat ti nejkvalitnější a zároveň i nadprůměrně honorovaní učitelé.
Moc se mi líbil promoční projev, který mi bylo dáno vyslechnout v r. 1992 na Ostravské univerzitě při udělení jejího čestného doktorátu mému bratranci Iljovi Hurníkovi. Vyjímám z něj pouze malý úryvek: „…Obracím se k pedagogům, jejichž práce je tvořivá, aby svým svěřencům pomáhali vybudovat zdravou etiku, aby je naučili odlišovat pojmy, které se zdají být synonymy, popravdě však znamenají protiklad, rozlišit sebevědomí, které je dobré, od pýchy, která je ničivá, ctižádost od slávychtivosti, pokoru a skromnost od malomyslnosti, soutěživost od závisti k úspěšnějším, stavu to mučivému jako choroba. Kdo ulpí na penězích, stane se z něj lakomec, který z majetku nebude mít nic, leda strach o něho. Kdo ulpí na zdraví, onemocní přinejmenším hypochondrií. Kdo ulpí na milované ženě, utrápí ji i sebe žárlivostí. Kdo ulpí na slávě, dostane strach, že o ni brzy přijde. Nezbývá, než se opřít o jedinou jistotu: že to, co bylo v mezích našich sil, jsme nepromarnili - tedy o dobré svědomí…“
Možná tě bude zajímat, jaká vládla atmosféra v naší společnosti v době, kdy ti píšu tento dopis. Necítím se být tím nejlepším hodnotitelem, protože se ve všech médiích říká a píše, že současná společnost je značně rozdělená, s protichůdnými názory na vše kolem nás. Je těžké objektivizovat,
na čí straně je vlastně pravda. Nic není jen černé nebo bílé. Pomohu si tedy polemikou českého lékaře a pedagoga, Prof. MUDr. J. M. Kašparů, jehož názory se přibližují těm mým nejvíce a který výstižně „diagnostikoval tři zhoubné choroby“, které trápí mnoho lidí naší země. Jsou to:
„ 1. Ztráta studu.
2. Rozvoj společnosti bez respektování přirozených společenských norem.
3. Pocit tíživé bezmoci.
- Žijete v zemi, kde nic není hanba! – zhodnotil student medicíny z Asie svůj pobyt v České republice.
Bohužel má pravdu. Z české kotliny se vytratil stud. Žák školou povinný se nestydí zesměšnit svého učitele, muž se nestydí opustit ženu a děti kvůli milence, potomek se nestydí zvednout ruku na své rodiče, není hanbou žít jako parazit, veřejně propagovat zlo a násilí, jeden politik v Parlamentu se nestydí urážet druhého politika, na Hradě je běžné, když prezident nazývá novináře idiotem jen proto, že se názorově s ním zrovna neztotožňuje. Normy chování nám prezentují svým nenormálním chováním duchaprázdné celebrity všeho druhu. Obyčejní smrtelníci v naší zemi trpí oprávněnými pocity nespravedlnosti křivdy, ale parní válec politiky a byznysu si již dlouho vesele jede dál. Sliby, fráze a široké úsměvy těch (všeho)schopných z předvolebních plakátů tak snadno a rychle shoří pod jeho kotlem. A nikdo z nich se za nic nestydí.
Pokud kdysi chtěl zedník postavit pevné a rovné stavení, potřeboval k tomu kromě kamene a cihel ještě maltu a olovnici. Maltu, aby držela pohromadě jednotlivé kameny a cihly, olovnici, aby stěny byly rovné. Stavitelé moderní polistopadové společnosti však začali klást ekonomické a právní cihly bez malty, která se míchá z pokory, štědrosti, přejícnosti, mírumilovnosti, cudnosti, střídmosti a činorodosti. Dříve se této pojivové směsi říkávalo „sedm hlavních ctností“. Z olovnice, která se řídí přírodním zákonem gravitace, si současní politici udělali kyvadlo. Nyní se staví bez mravnosti a s kyvadlem v ruce.
Brzy ale může dnešní zklamání lidí vystřídat jejich bezmoc a pokud ta trvá dlouho, začne se měnit v agresi. Už dnes pozorujeme dokonce u školní mládeže její silný nárůst. Zavinili jsme si to ale sami, když jsme přijali tento převrácený životní styl „žij bohatě navenek a chudě uvnitř“. Pokud náš národ neprovede proměnu a nezačneme žít bohatě uvnitř a chudě navenek, nemáme šanci.
Ale abych své psaní, milý vnoučku (milá vnučko), neukončil v pesimistickém duchu, ale s nadějí na lepší budoucnost, podělím se s Tebou o dva nedávné velice pozitivní zážitky.
2. února se objevila na facebooku fotografie, na níž jsem poznal mého syna (Tvého tatínka) Lukáše společně se studenty porubského gymnázia, kterak svému třídnímu profesoru gratulují k jeho narozeninám a darují mu „srdcový dortík“ se svíčkami. Pod fotkou jsem si přečetl synův komentář:
„ Člověk by si myslel, že i to dojímání má své hranice. Nebo že člověk třeba nějak emocionálně zocelí. Leda houby! S takovými zlatíčky, jako mám já, můžete prověřovat slzné kanálky i několikrát do roka. Bohu díky za to …“
Den předtím, 1. února 2019, jsem se svou Libuškou sledoval s velkým smutkem v srdci poslední rozloučení s hereckou legendou českého divadla a filmu, Luďkem Munzarem, manželem stejně skvělé herečky Jany Hlaváčové, v Národním divadle v Praze. Nelze nezapomenout na jejich herecký koncert, který jsme měli to štěstí zažít v roce 1979 v divadelní hře Naši furianti (v den mé promoce na PřF UK).
S Mistrem L. Munzarem jsem se setkal naposledy osobně i v Ostravě (v den úmrtí prezidenta Václava Havla 18. 12. 2011), když nadšeným posluchačům četl (trval vždy na tom, že nerecituje) básně svého velkého přítele Františka Novotného z jeho sbírky Buďme blaženi, který ho doprovázel. Oba pak spontánně reagovali na smutnou zprávu o skonu Václava Havla a vyzvedli jeho historické zásluhy o návrat demokracie a svobody v naší vlasti. Tehdy jsem si uvědomil onu přirozenou velikost i moudrost, která z L. Munzara přímo čišela. Ta se plně prokázala také ve zcela zaplněném Národním divadle při posledním rozloučení nejen s hereckým velikánem, ale i velkým člověkem, který byl jak přítomným smutečním hostům, ale se stal všem slušným lidem u televizních či rozhlasových přístrojů vzorem čestnosti, poctivosti, mravnosti, odpovědnosti a skromnosti.
Velice emotivně na mne zapůsobila slova, která naposledy zazněla na jevišti Národního divadla, bohužel už jen ze zvukové nahrávky nad jeho rakví. Jeho dcera Bára symbolicky vybrala krásné verše jeho přítele Františka Novotného, které jsem v Ostravě před osmi lety od L. Munzara slyšel naživo:
„Až bude moje duše bez těla
tak bych měl Pane prosbu malinkou
já netoužím mít křídla anděla
chtěl bych být hezkou vzpomínkou…
Ono však postačí když občas někde v srdci
někomu zvonek tiše zacinká
náhoda prostře stůl a dveře a dveře krásné chvíle
docela nečekaně otevře vzpomínka…
Chtěl bych být chvilkou něžnou se kterou děti stárnou
říct jim, že jsem žil rád a nešel cestou marnou
tou cestou prosím pane tou cestou dál mne veď
a řekni kdy mám začít – teď můj člověče teď…“
Pokud dočteš, moje vnučko (můj vnoučku) mé psaní až do konce a otevřeš si naši rodinnou kroniku, po jejím dočtení bych si moc přál, abych se stal i já tvou hezkou vzpomínkou. A pokud se ujmeš i pokračování ve vedení možná už jejího 4. dílu, rád Ti seshora poděkuji.
Tvůj dědeček Jiří Bárta
(Na snímku: Lukáš Bárta - třídní profesor G O.Havlové v Ostravě-Porubě r. 2018)