Jaké to bylo tehdy!

Tato malá a nepodstatná komunikační epizoda nás přivedla k tomu, abychom oběma vnukům při každém dalším setkání trochu povyprávěli, co jsme zatím během svého života prožili. Ostatně moc času nám na tomto světě, upřímně řečeno, už nezbývá, proto časem neplýtváme, ale snažíme se života co nejvíce užít!
Je až s podivem, a ti naši malí si to jen velmi obtížně představí, hovořit o tom, že i my, dnešní starobní důchodci, jsme bývali dětmi, že jsme chodili do školky a do školy. Že jsme měli „své“ rodiče, „své“ prarodiče a v některých případech dokonce i praprarodiče. V očích našich malých vnoučat to bylo v době, která jim připadá tak daleko, že si ji mnohdy spojují s dobou, o které se učí v hodinách vlastivědy či dějepisu. Ale my jsme nežili ve starověku, ani v době našich obrozenců, dokonce ani ne v době, kdy probíhala I. světová válka! Nemálo z nás má nejasné vzpomínky na období II. světové války nebo těsně po ní, ale většina z nás, současných dědečků a babiček, si však velmi dobře pamatuje časy, kdy jsme žili v době „budování socialismu“, kdy byl svět rozdělen tzv. železnou oponou na dva tábory – tábor „spravedlivý“, kdy bylo snahou, aby se všichni měli plus mínus stejně dobře a tábor „kapitalistický“, kdy jedni měli více a druzí méně. 

Nyní žijeme i my už několik desítek let v tom „druhém“ táboře, a máme tak možnost srovnávat. V čem se liší tato doba od té, ve které jsme my vyrůstali, studovali, zakládali rodiny a vychovávali děti?

I tehdy bylo naše dětství bezstarostné, dostalo se nám vzdělání, měli jsme co jíst, rodiny byly většinou úplné, držely pohromadě a vzájemně si velmi pomáhaly.

Když zavzpomínám na své dětství a dětství svých vrstevníků, pak musím říct, že jsme měli „strašné“ rodiče, kteří se nám vlastně ani nevěnovali, nejezdili s námi autem do 300 m vzdálené školy, nevozili nás na kroužky, do hudebky, nešíleli z toho, že jsme ještě v 6 hodin večer lítali po hřišti s kamarády apod. Nechápu vůbec, jak jsme toto „mohli ve zdraví přežít“, ve srovnání s dnešním vyspělým a přetechnizovaným světem. 

Když jsme byli hodně malí, neměli jsme nic jiného než kočárky, ve kterých nás vozili naše mámy, ale i tátové, kteří zcela normálně patřili do rodin, kde vyrůstaly děti, bohužel či bohudík jsme jako batolata či kojenci nenavštěvovali žádné kroužky, nikdo s námi neplaval, dokonce ani nelétal letadlem, naše mámy nenavštěvovaly žádná mateřská či jiná centra, kde by se dovídaly, většinou od nejrůznějších „odborníků“, jak nás mají vychovávat, co můžeme a nemůže jíst, kdy čurat a kakat, kdy můžeme začít sedět, stát či chodit, ale vodily nás do jeslí a do školek, kde nám bylo dobře. A abych nezapomněl, maminky bavlněné plíny každý den vypraly, pečlivě vyžehlily, aby se další den znovu použily. Mělo to i výchovný efekt, protože se každá máma snažila, abychom co nejdříve chodili na nočník, aby nemusela tolik prát! Nyní jsou pleny jednorázové, ekologicky příšerné a drahé, ale pohodlí, zejména pro maminky, je nadevše! A děti čurají a kakají o sto šest, mnohdy i do pěti let věku. 

Na dovolené jsme jezdili s rodiči většinou v době, kdy už jsme chodili do školy, naši rodiče nás „neotužovali“ tím, že se s námi trmáceli na cesty v době, kdy nás mámy kojily a přebalovaly, prázdniny jsme trávili u babiček, někdy i v pionýrských táborech, kde jsme byli bez rodičů. Celé tři týdny jsme se starali za pomoci vedoucích sami o sebe a představte si, že bez mobilů, tabletů, chytrých hodinek apod.

Courali jsme se sami venku (les, louka, potoky či stráně jsme měli zmapované v širokém okolí svého bydliště), nikdo nám nevymýšlel program, neexistovali žádní animátoři, chodili jsme převážně zdarma do některých kroužků pořádaných základní školou a/nebo do „lidušky“ (hudební škola – pro ty mladší).

Nevím o nikom, kdo by z našich vrstevníků navštěvoval psychologa nebo dokonce psychiatra, a pokud jsme jako děti zlobily, pak to jak ve škole, tak od rodičů spravila ve správnou chvíli dobře mířená facka nebo úder rukou do oblasti, kde končívají záda. Neznám případ, že by někdy nějaké dítě zažalovalo rodiče kvůli několika fackám či dokonce učitele za „týrání“ svého zlobivého potomka! Ano učitel, lékař, policista byli přirozenými autoritami. A dnes? Život se prostě v mnoha ohledech velice změnil.

Naši rodiče oba pracovali, takže jsme vůbec netrpěli nouzí, vždycky našetřili na pěknou dovolenou buď přes ROH, nebo individuálně. (pozn.: ROH byla organizace, která se skutečně starala o zaměstnance formou nejrůznějších příspěvků na pořízení bytu, jeho vybavení, na stravování či na dovolené. Chtěl bych ji přirovnat k dnešním odborům, ale ty se od „našeho“ ROH přece jenom hodně liší). Vzpomínám si, že jsme byli na rekreaci v Beskydech, na dovolené v Maďarsku a v bývalé NDR, na mnoha zájezdech pořádaných ROH v zaměstnáních mého otce nebo matky. Vzhledem k tomu, že jsme nežádali o výjezdní doložku, do západních států jsme tenkrát na dovolenou (kromě jednou do Jugoslávie) nejezdili. Dnes je svět otevřený a naše děti i vnuci mají možnost cestovat, studovat i pracovat v mnoha částech světa, což je samozřejmě moc fajn.
Byla to jiná doba, nechci posuzovat, a ani mi to nepřísluší, zda byla lepší než ta, ve které žijeme nyní. Pravdou je, že si nyní žijeme tzv. svobodněji, protože nás snímají stovky kamer na silnicích, náměstích, v nejrůznějších úřadech, takže jsme pořád někomu na očích, snad pro naši vyšší bezpečnost. Žili jsme v době, kdy nebyla televize, kopírky, počítače, mobily, ale ani kontaktní čočky, policejní radary, kreditní karty, nepoužíval se laserový paprsek a ženy neznaly antikoncepční pilulky. V té době nebyla vynalezena klimatizace (asi nebývalo v létě takové horko, nebo jsme to lépe snášeli), prádlo se sušilo venku na čerstvém vzduchu, aby nachytalo i pár slunečních paprsků, nebyly totiž sušičky, ale ani myčky nádobí. Neznali jsme stereo nahrávky, kazetové přijímače, cédéčka, DVD, neměli jsme ani elektronické psací stroje a slovo „notebook“ znamenalo sešit. Hodinky jsme si natahovali každý den, nic nebylo digitální, domácí spotřebiče nám nesvítily ze světelných displejů a nepípaly každé upozornění, které stejně nejsme schopni identifikovat. Nebyly ani bankomaty, budíky s rádiem, mikrovlnné trouby, videorekordéry, videokamery, auta neměla automatické převodovky ani systémy jako je ABS. Fotky jsme znali jenom černobílé, fotili jsme na film, který se musel nechat zpracovat, a čekalo se na vyvolání fotek zhruba 3 dny.

McDonald, instantní káva, pizza či milióny nepotřebných věcí Made in China nebo Made in Thailand nám jaksi vůbec nechyběly! 

V době našeho mládí se tráva kosila, ne kouřila! Tunely byly takové ty velké trouby, ve kterých jezdily vlaky či auta, nebylo to synonymum pro dnešní „tunelování“! Sovětský svaz byl náš osvoboditel poté, co se ubránil útoku fašistického fanatismu, který představoval státy jako Německo, Itálie, Japonsko – to si pamatovali zcela bezpečně jak mí rodiče, tak prarodiče, ale vlastně všichni, které jsme měli kolem sebe. Nyní slýcháváme a EU to oznámila jako výsledech svých „historických výzkumů“, že Sovětský svaz byl hlavním agresorem při vypuknutí II. světové války a že to byly Spojené státy, které vyhrály II. světovou válku! Jaká to nehoráznost je vtloukána do hlav našim vnukům, když Rusové obětovali přes 20 miliónů životů, aby fašismus porazili! Nicméně nepopírám, a ani historicky to není možné, že se Američané, ostatně i lidé jiných států, na porážce fašismu významnou měrou také podíleli.

Tenkrát bylo mnohem více úplných rodin – byl tam táta, máma a několik dětí. Chlapi nenosili náušnice ani jiné ozdoby či tetování, v tramvajích, autobusech a ve vlaku mladí lidé pouštěli ty starší sednout.  Ženy vstupovaly do dveří, které jim otevírali muži, jako první, muži ženám pomáhali při odkládání kabátů, zdravili jako první a vůbec, chovali se k ženám s úctou a respektem. Takové chování nebylo považováno ani za sexistické či genderově nevyvážené. Prostě muž byl mužem a žena ženou – se vším, co k těmto dvěma rozdílným pohlavím patřilo. A vůbec jsme netušili, že za zhruba 50 let bude zákonem stanoveno pohlaví třetí, a společnost bude rozlišovat dokonce pohlaví daleko více (Cyril Höschl: „Existuje na to tabulka, až 63 pohlaví“).

Za našeho dětství jsme přesně poznávali, co je dobré a co špatné! Měli jsme pěkné vztahy s našimi rodiči, příbuznými, známými – vzájemně jsme se často navštěvovali, a hlavně si pomáhali. Lidi se vzájemně zdravili, a to i tehdy, kdy se vlastně neznali – jenom tak na ulici. To je v dnešní době skoro neuvěřitelné. Neznali jsme slovo korupce, nevěděli, co to znamená „ztráta sociálních jistot“, byla relativně nízká kriminalita, nevládla taková nevraživost, neúcta vůči druhým, sobeckost a arogantnost. U dnešních mladých lidí postrádám větší odpovědnost za to, co sami udělají nebo říkají.

Také potraviny byly striktně pod kontrolou, nesolili jsme polévku průmyslovou solí, která se běžně používala na solení silnic při námrazách, nekupovali maso z uhynulých zvířat, nebyli závislí na dovozech potravin ze zemí, které si s jejich kvalitou příliš nelámou hlavu! Ano, místo pomerančů jsme získávali vitamín C ze zelí, jablek, třešní a ovoce, které jsme si vypěstovali v naší krásné zemi, na banány se stály fronty, i když patřily k ovoci, které bylo hodně drahé! Dnes kupujeme brambory za dvojnásobek cen banánů – jaká to změna, že? A jablka? O jejich ceně ani nemluvím.

Zato máme mnohé potraviny v „bio“ kvalitě, o jejichž skutečné kvalitě může člověk často pochybovat! Z každého volného místa na nás vykukují tisíce nejrůznějších reklam naprosto na všechno! To abychom snad nezapomněli, že banky půjčují peníze, že nejrůznější léky „léčí“ to či ono. Z televizních programů, které jsou již dlouhou dobu barevné, se vytratilo téměř všechno hezké, milé, co člověka pohladí na duši, zato vidíme stovky a stovky krvavých scén mezi lidmi, různými příšerami apod. Kdyby nebyly na obrazovkách a v kinech kriminální příběhy (většinou podle skutečných událostí) a nejrůznější stupidní seriály, pak by snad ani nebylo nutné tu televizi doma mít! Kde jsou ty nádherné pořady – pohádky, kdy dobro vítězí nad zlem, estrády, kde vystupovali výborní herci, vypravěči, zpěváci apod., seriály zachycující skutečný život? Snaha vymývat mozky současné mladé generaci hlavně americkými zcela nekvalitními programy, snaha tyto starší programy degradovat hloupými poznámkami o jejich „politické“ účelovosti apod., vede k tomu, že současná většina naší mladé generace se nezajímá o nic než o hmotné statky, chce žít na „vysoké“ noze, bez zájmu o cokoli společenského, většinou štědře podporovaná rodiči a jejich opičí láskou! Nechci však házet všechny do jednoho pytle. A jsou to děti našich dětí, které jsme si vlastně takto vychovali my sami! Proto i my musíme nést podíl odpovědnosti na tom, jak vypadá dnešní společnost, svět, názory, chování mladých.

Milí moji vnuci,
vím, že si budete žít svým vlastním životem, podle svých představ a možností. Přál bych vám jenom to, abyste nikdy v životě nezapomněli na to, odkud jste vyšli, kdo byli ti, kteří vám dopřáli váš život v relativním klidu a míru, v relativním dostatku, ve svobodě, kteří vám umožnili seberealizovat vaše zájmy a tužby a kteří vám umožnili vzdělání.

Važte si jich, protože žili jen pro vás, uznejte, že vám všem předali něco dobrého a prospěšného, neboť jejich zkušenosti jsou tím nejvzácnějším, co můžete od starých, a mnohdy nemocných dědů a babiček do života dostat!

A ještě něco: Nebuďte na sebe zlí! Odpouštějte jiným, ale i sobě, není to projev slabosti! Se zlobou se totiž dá bojovat, ale špatně se s ní žije. A dobro v nás, to skutečné dobro, nejen pohladí, ale mnohdy i vyléčí bolavou lidskou duši! Bohužel však na to člověk přijde někdy až příliš pozdě!

Váš děda