Moje vzpomínky na dětství

Pěstoval obilí a choval prasata, krávy i koně na práci na poli. Chalupa byla nejprve došková a on ji přestavěl. Začal stodolou s dvěma mlaty a pak hospodářské budovy, chlívky pro prasata, stáj pro koně. Na konci domu, kde bydleli, byl chlév s 10 kravami. Poslední zrekonstruoval chalupu na bydlení, z doškové postavil široké stavení, s dvěma třídílnými okny, tehdy moderními. Kromě toho také pracoval dobrovolně v místní kampeličce, večer po práci. Po založení družstva v naší obci, a to bylo velmi bouřlivé, byli sedláci vystěhováni a posláni do pohraničí nebo do dolů. Vznikla zde letáková akce proti založení družstva, ale aktéři byli prozrazeni a pozavíráni, konal se tzv. veřejný proces. Ze vzpomínek pozdější tajemnice MNV byl proces děsivý, probíhal v divadle a jí bylo tehdy 16 let a velmi ji to otřáslo a to stála na straně žalujících ne obžalovaných. Jednoho mladíka při výslechu umlátili a domů ho přivezli zavřené rakvi, kterou nesměl nikdo otevírat. Nejvíc aktivní byli, podle vyprávění maminky, která později v JZD pracovala, tzv. bezzemci a špatní hospodáři. Jak se začala rozdělovat půda po sedlácích, byli zde první a už dělili. Po založení družstva přemluvili, a to museli mnohokrát, dědečka, aby dělal předsedu. Svolil, ale to uspíšilo jeho odchod. Neměl rád takové, co dosud nic nenahospodařili, protože např. jeli na pole a zastavili se v hospodě, kde strávili třeba půl dne. Teď po založení družstva, když se stali družstevníky, to chápali tak, že nikoho nemusí poslouchat a tak to byla velmi náročná práce.

Dědeček zemřel na zápal plic, měl pohřeb s poctami, ale pro něho to nebylo nic platné. Hned po pohřbu přišli soudruzi a chtěli, aby můj otec dělal předsedu družstva po svém otci, protože organizační schopnosti a výsledky jejich práce viděli. Můj otec odmítal a nikdy nechtěl právě kvůli lidem, kteří tam s velkou slávou vstupovali a mysleli si, že teď nebudou muset dělat a peníze, že jim přijdou samy. Soudruzi se tedy rozhodli vytvořit takový malý nátlak a každou neděli odpoledne k nám přišli a otce přemlouvali. Vezmi tu funkci nebo tě vystěhujeme z chalupy. Abych nezapomněla, založením družstva nám zabrali stodolu, kde ukládali obilí a chlév, kam umístili asi 15 krav. Když mlátili obilí, přijela velká mlátička a snopy se tam házeli ze shora, byla na páru a topilo se v ní. To, že jezdili na dvůr takovými těžkými stroji, jsme museli strpět. Také k nám chodil člověk z naší ulice, údajně byl zbaven svéprávnosti a tak mohl mluvit, co chtěl. Nazýval je kolaboranty a zloději, ale protože nic neměl, než malou ubohou chalupu nic mu neudělali. Nakonec mého otce nepřemluvili, ale nikdo ho nesměl zaměstnat, tak byl rok bez práce. Pak ho poslali do Litvínova na stavbu Koldomu. Psal krásné dopisy, např. „Milá Mařenko, už je to teď lepší, přijeli sem sedláci z vedlejších vesnic a tak mám nějaké známé.“ Nevím, jak to moje maminka zvládla, ale byla celý život dobrá hospodyně a nikdy si nestěžovala, ale stále ho podporovala. Návštěvy soudruhů jsem si pamatovala, dříve se totiž děti nevyháněli z kuchyně. Seděla jsem na otomanu a mohla poslouchat celý ten rozhovor, bylo mi asi 5-6 let. Moje maminka mi pak také vyprávěla, proč venkov volil v roce 1946 komunisty. Volily je především ženy, které ať byly ze statku nebo z chalupy neměly vlastní peníze. Manželé jim je přidělovali a ony musely o každou korunu prosit. Družstvo jim nabídlo práci, kterou stejně dělaly, ale dostávaly své vlastní peníze. Tak družstva přinesla špatné i dobré věci. Je špatné, že zničila to hezké, zplundrovali statky, aby nikdo nevzpomněl na toho nebo onoho sedláka. Pokud by to využili, byla by vesnice krásná jako na německém venkově, ale ideologické důvody to nedovolili. Ještě jedna příhoda z vesnice, zabrali jeden hostinec, obdélníkovou jednopatrovou budovu, ale postavenou z opuky a tak byla velmi mokrá. Udělali v ní kino, jednou týdne chodil promítač k nádraží a oni mu přivezli filmy. Když maminka potkala jednu z majitelek toho domu, byly to svobodné slečny a starali se o nemocnou neteř, říkala jí, to je špatné, že vám vzali dům. Paní majitelka řekla, „lepší se nemohlo stát“ dali jim jako náhradu malou vilku na konci vesnice, která byla zkonfiskovaná, ale mnohem v lepším stavu.