Co mne v životě pohladilo

Náš cit a soucit se neprojevoval třeba skrze charity, protože sociální záchytná síť státu fungovala a často poskytovala svou ochranu i těm, kteří si to tak úplně nezasloužili a jen ji chytře využívali. Dnešní šikana je stará písnička, kterou znali např. vojáci, ale i školáci a studenti, jen ne tak vypracovanou do úplného zničení člověka jako dnes. Snad nebylo tolik duševních nemocných ani přestárlých dementních lidí, lékaři  tehdy neuměli zachraňovat půlkilové novorozence a dědečkové a babičky nám odcházeli hned po prvním infarktu či mrtvici. Poválečná generace navazovala na prvorepublikové tradice. Byla tu velká chuť do práce i do zábavy, naši rodiče chtěli dohnat léta, která ztratili válkou v reichu a denním strachem o život. Bída a lístkový systém sice moc nikomu nedopřály, ale šikovným Čechům stačilo třeba jen,  jak já tomu říkám „pár bedýnek „, aby si stloukli malou chatu u vody a hned bylo kam jezdit na neděli. Takové chatařské kolonie byly plné zahradnických a sportovních aktivit, navečer se vyčistil přilehlý les od chrastí, byl táboráček, buřty, písničky při kytaře, pohoda a přátelský potlach. Od dospělých paďourů se většinou distancovali mladí a zakládali si své trampské osady a zase se zpívalo u ohňů a dal se základ nové hudební kategorii – folku. A je to kategorie opravdu plná citu a radosti ze života, kterou bylo vidět na všech jejich srazech, Portách apod. Já jsem ten krásný  pocit sounáležitosti zažila spolu se sedmdesátitisícovým davem na Strahově při  trochu recesistické oslavě padesátin krále folkařů Honzy Nedvěda na Strahově (jsem jeho vrstevnicí) v červnu roku 1996, kdy se pode mnou na večerní ploše stadionu vlnily desetitisíce světýlek v rukou kluků a holek a všichni zpívali ty jeho písničky a štěstí tam najednou bylo doma… Ano, tvrdím, že sborové zpívání a muzicírování je jednou z radostí, kterou nám život dává, ať už je to na zábavě nebo v Rudolfinu, k slzám štěstí dohání diváky orchestru Andre Rieu, ale i návštěvníky sklípku při písničkách moravské cimbálovky. Ač nesportovec, chápu i nadšení  fanoušků, když ti jeho milovaní kluci nebo holky vyhrávají, jen se to nesmí  stát důvodem k fanatickému vandalismu. Národní sportovní úspěchy jsou určitě důvodem k hrdosti a vlasteneckým projevům, ale stejně tak bychom měli ctít šikovnost našich lidí ve výzkumných a výrobních, ale i kulturních oborech, kde jsme si za léta už vydobyli nějaké to uznání. Já ještě pamatuji  slávu Expa 58 v Bruselu, úspěch naší české restaurace, designu běžných věcí denní potřeby , ale i kinoautomatu v kultuře nebo symfonických orchestrů. Každé naše nadšení pro dobrou věc, oblíbený koníček,  je dar, který nám obohacuje život. Já jsem se moc ráda toulala coby baťůžkářka nebo spíš batohářka, ať už v tuzemsku nebo po Evropě, jiné možnosti jsem neměla. Dodnes cítím tu svou sladkou „ztracenost“ nad norským fjordem a mořem s výhledem k Lofotům, sama za polárním kruhem, tak daleko od domova a blízko někde nekonečnu,  vzpomínám na ohromující Alpy nebo zapadající slunce, když jsem si ustýlala na mořském břehu na ostrůvku u Itálie po vydatné večeři paštičky z batohu s knackebrotem. I dobré jídlo by mělo patřit mezi ty radosti života a nemusí to být zrovna hostina v michellinské restauraci. Naše česká cmunda nebo rajská se šesti také umí den správně projasnit. A znáte třeba starou dobrou českou uhlířinu? Panika, která v současné době vypukla v souvislosti se změnami podnebí, mizením vody a hrozbou nedostatku potravy by měla také přivést lidi k zamyšlení, jestli to se svými životními nároky nepřehnali. Vychvalovat smysluplnou fyzickou práci, jejíž výsledek přináší uspokojení, před bezduchým sebetrýzněním ve fitkách je dnes už samozřejmě příslovečným házením hrachu na zeď. Pokrok je fajn věc, ale musí se znát i jeho stinné stránky a včas přibrzdit. Vy, mladí, nám vyčítáte hazard se zdroji energií. Dovedete si ale představit svůj současný život bez svých stále novějších elektronických hraček, plánovaných elektromobilů nebo třeba jen lyžařských svahů, na které se dnem i nocí chrlí umělý sníh? Nechtěla bych vás vracet zpátky na stromy a do jeskyní, ale rozvažte, co skutečně k životu a k pocitu štěstí potřebujete. Určitě víc skromnosti, pokory a citu.                      Hodně zdraví a spokojenosti do života vám přeje babi Jana